Vztek

Natočit Vztek za pět dní je kumšt a já si myslím, že se jim to celkem povedlo. Očekávala jsem sice trochu víc komediálnosti, ale zklamaná určitě nejsem. Měla jsem pocit, že tam v tom obchůdku v Brooklynu sedím někde nenápadně v koutku a tiše se pro sebe usmívám. Jejich filozofování, dialogy a hádky byly jak vystřižené ze života. Statistické údaje mohli sice vynechat, ale jinak jsem byla spokojená. Nicméně budu v hodnocení zdrženlivá a podívám se ještě na Smoke, pak se možná ještě vrátím. (04.09.2013)

Pro mě osobně ještě lepší než Smoke, jehož pandánem Blue in the Face je. Geniální Lou Reed představující nám své patentní Lou’s Views, Jim Jarmusch filozofující nad svou poslední cigaretou v životě, rapující podomní obchodník Malik Yoba, zpívající telegram Madonna, Michael J. Fox se svým snad trochu příliš osobním dotazníkem a v neposlední řadě stoický trafikant Harvey Keitel. Já osobně bych do téhle brooklynské trafiky chodil hrozně rád. Oba Wangovy filmy jsou osobitým doplňkem tvorby Jima Jarmusche nebo bratří Kaurismäkiů a je jen škoda, že se Wayne Wang podobné tematiky nedržel i dál, protože alespoň trochu podobné filmy hledám jen docela těžko. (02.12.2011)

Hoci mi Smoke nepripadal byť príliš zaujímavý, tento jeho sequel, postrádajúci už akýkoľvek súdržný dej, ma prekvapivo pobavil viacej. Funguje totiž nielen ako pohľadnicový portrét Brooklynu čoby mesta v meste, ale je aj výživnejším leporelom vtipných a sympatických konverzačiek, povievajúcich niekde medzi Smokeom a Jarmuschovými Coffee and Cigarettes. Suchým humorom okorenené kuriózne radosti a strasti komických figúrok… Kto rád načúva, príde si na svoje. Mňa najviac pobavilo Lou Reedovo vykreslenie Švédska. (19.03.2009)

Zatímco u Kouře jsem z prašivé zbabělé nostalgie zaokrouhlil nahoru, tady už nemám důvod. Vztek mě nikdy nebavil a viděl jsem ho kdysi dávno jednou, maximálně dvakrát, a ne opakovaně, jako jeho staršího bráchu. Nevlastního. Pryč je atmosféra prvního dílu - pohodové a zajímavé tlachání, melodramatické ale přesto zajímavé zápletky, vesměs sympatické postavy. Tady se dočkáme jen bezobsažného povrchního jalového plkání o ničem, a to včetně plkání Reedova nebo Jarmuschova. Postavy jsou často přímo odporné (Vinnieho tlustá žena s prasečí hlavou), trapně přehrávají (Auggieho latinská metresa, Madonna), nebo lezou na nervy (negerský rapper). Keitel samozřejmě opět skvělý, ale bohužel nemá co hrát. Film jakž takž zachraňuje úvodní scéna s malým zlodějem a Mirou Sorvino, a pak už jen jakoby autentické prostřihy na neherce s replikami o Brooklynu, koncipované jako jakési vyznání téhle jedinečné čtvrti (nejvíc mě zaujal chlápek stahující ze stromů igeliťáky). Z menší poloviny tedy vcelku banální poetizování Brooklynu, z té větší spousta zbytečných bezobsažných keců. (06.01.2020)

Hravý mix místopisného dokumentu s improvizovanými náznaky příběhu (v titulcích ostatně není „režírovali“, ale „situace připravili“) a Reedovým a Jarmuschovým klábosením – docela neortodoxní kombinace, ale jako celek je to ohromně chytlavé. Na konci budete mít chuť odstěhovat se do Brooklynu (a do devadesátých let, nebo možná do padesátých, když ještě hráli Brooklyn Dodgers, i když vás baseball normálně vůbec nezajímá). — Opravdu rád bych věděl, jakým hnutím mysli vznikl patafyzický český titul Vztek: žádná emoce snad s tímhle filmem nesouvisí míň. Vzteky člověk sice zmodrat může, ale v originálním názvu jde o idiom použitý v jedné scénce: „to talk until I'm blue in the face“ – mluvit, dokud nezmodrám, ve smyslu marně o něčem přesvědčovat někoho, kdo si stejně myslí svoje. Což tedy k Brooklynu a brooklynským sedí o něco líp. (24.10.2014)