Priscilla

Film jsem ihned zatoužil vidět, jakmile jsem náhodou zahlédl Cailee Spaeny v traileru - v tom filmu se do ní nejde nezamilovat, a už jen kvůli ní by to stačilo na výjimečný zážitek. Ale stejně tak filmový Elvis, Jacob Elordi po jejím boku, se k ní dokonale hodil, a bylo to hlavně jejich herectví, které mě na tom filmu bavilo asi nejvíc, samozřejmě s dokonalým soundtrackem a velkými emocemi, které jsou tam obsažené - finální záběr na Priscillu za volantem je tak nádherně srdceryvný, až to není možné. Věděl jsem už předem prakticky s jistotou, že se mi to bude líbit, protože to natočila moje oblíbená režisérka, a líbilo se mi to tak moc, až jsem u toho zapomněl na moji averzi k životopisným filmům, což je co říct, a i proto musím říct, že mě mrzí relativně nizké hodnocení, které si to zde vysloužilo (ještě více mi zde přijde nedoceněný snímek Jackie, který mě před lety také emočně zasáhnul, byť jiným způsobem než Priscilla). (01.07.2024)

Jedná se o další pronikavý pohled Sofie Coppoly do temnoty dívčích pokojů natřených na pastelovo. Je jedno, jestli jsou běžné velikosti a zařízení jako ve Smrti panen, luxusní jako v Elvisově domě v Memphisu nebo jde o královské komnaty Versailles, jimiž se prochází Marie Antoinetta. Vždy fungují pro mladé dívky jako klece a jako útočiště zároveň. Sofia Coppola opět zapojuje své typické vizuální finty v podobě detailů zaměřujících se na předměty obklopující hrdinku a pokračuje ve své exkurzi do života těch, které stály ve stínu větších událostí, ať už se jedná o ženy vzdorující jednomu zraněnému vojákovi ve velkém příběhu americké občanské války, o dívku provdanou do země na hranici revoluce, nebo o nezletilou, která se zabouchla do největší rokenrolové hvězdy nejen své generace. Sofia zde nedosahuje svého absolutního vrcholu, tím zůstává tajnosnubné a lyrické Ztraceno v překladu, ale i tak přináší filmařsky vytříbený a důležitý pohled na život jedné dívky v Elvisově paláci. Stylová, jemná, vyvažující, taková je Priscilla Sofie Coppoly podle pamětí Priscilly Presley nazvaných Elvis and Me. Zaměřuje se na přehlížená aspekt vztahu Elvise a Priscilly, a sice na jejich věkový rozdíl, aniž by přitom krále rokenrolu démonizovala. A byť se nejedná o její nejlepší snímek, Coppola je stále schopna přicházet s čerstvou perspektivou na život dívek a mladých žen, které se cítí izolované a samy. (11.06.2024)

Mnozí dodnes věří, že nezemřel a jednou se vrátí, já si myslím, že to byl pěkný kokot. Alespoň tak ho vykresluje Sofia Coppola, která znovu dokazuje, že v práci s ženskými postavami je její hlavní síla. Zase na to jde neotřele a poutavě, její vize se má dostat pod kůži Priscilly, které se splnil sen tisíců dívek, který ale místy připomínal spíš nefalšovanou noční můru. Bylo mezi nimi přesně deset let, jenže naivní dívence bylo teprve čtrnáct, když ji během své vojenské služby v Německu Elvis poprvé oslovil. Láska a štěstí tu vystupují za zvláštní pojmy, protože léky zobající král rock 'n' rollu je tu za nátlakového a zároveň slabošského debila, jelikož ona nemůže mít brigádu, musí nosit takové oblečení, takový účes i takovou barvu vlasů a vlastně i na odhalování a poznávání svých citlivých erotogenních míst, ačkoliv chce, může zapomenout. Takže jen tu a tam něco špitne, občas projeví nesouhlas a mezi množstvím Elvisových přátel si snaží ukrojit trochu pro sebe. A Elvis pokaždé kamsi zmizí s kapelou nebo na natáčení dalšího z filmů, které ale nesplňovaly jeho očekávaní. A určitě tam nedrží celibát. A roky plynou… Stojí jí to všechno za ten luxus? Má vůbec právo si stěžovat? Film se neschovává a jasně tvrdí, že je předkládaný úhlem pohledu své protagonistky. Osobně je mi šumák, zda jde o určitý druh terapie samotné Priscilly Presley, zajímá mě výsledek. A ten je solidní. Každopádně i nadále platí, že se Coppola tak nějak „stáhla“, od Marie Antoinetty nenatočila nic, co bych si chtěl pustit znovu a opět variuje její dobře známé téma osamělosti a prázdnoty života. Navíc škoda, že v druhé polovině tak moc skáče v prostoru. Herecky samozřejmě velká spokojenost. (10.01.2024)

Príbeh Priscilly Presley je skutočne smutný. Ako mladé dievča sa nechala Elvisom zbaliť a oprávnene sa tešila jeho záujmu. Po pár rokoch sa ocitla v zlatej klietke zvanej Graceland, kde jej rola pripomínala skôr život život sultánových harem girls. Celé dni len sedela, čakala a dúfala. A keď prišiel "pán kráľ" Elvis, tak sa jej chvíľu povenoval, a potom zas kdesi zmizol. Samozrejme, žiadne výhrady a nároky si dovoliť nemohla, a namiesto toho musela znášať Elvisove manické nálady a romániky. Úprimne mi jej bolo fakt ľúto. Aj keď si treba uvedomiť, že celý príbeh je výhradne prostredníctvom pohľadu Priscilly, takže tam bude asi vysoká miera subjektivity. Ale tak či tak jej akosi dôverujem a mne osobne Elvis ako človek nie je vôbec sympatický (aj keď jeho hudobné aktivity uznávam). 3* (21.04.2024)

Po předloňském Elvisovi přichází na řadu Priscilla! Film o/od/podle ženy Krále rock'n'rollu měl solidní námět a je škoda, že se výsledné zpracování drží vcelku na uzdě. Divák sleduje vztah Elvise a Priscilly od jeho de facto nahodilého počátku, přes turbulentní "práškový" průběh, až po hořkosladký závěr, přesto mě celkově dění na plátně nechávalo veskrze klidným. Cailee Spaeny neměla díky svému mladistvému vzhledu problém ztvárnit Priscillu napříč téměř patnácti lety; Jacob Elordi mi do role Elvise úplně moc nesedl, ale musím uznat, že měl skvělý přízvuk. Abych pravdu řekl, nějaké emoce se u mě dostavily až v závěru filmu - a to vlastně jen díky Dolly. (14.06.2024)