Hranica

Zásadní zpověď o současnosti, o nás především. Bolestně aktuální snímek z kategorie "současná společenská témata", u Agnieszky Holland s jasným přesahem na historii lidské civilizace přinejmenším tu moderní ve dvacátém století. Může to být nepříjemný pohled, ale to někdy pohled do zrcadla bývá. Dokud se někdy nekoukneme i sami na sebe, můžeme jen těžko hodnotit ostatní. Připomene Nabarvené ptáče. Nejen barevnými odstíny . (28.02.2024)

Takřka to nejhorší, co se tomuto tématu mohlo stát. Příšerně napsaný pamflet, který působí jako odškrávací seznam těžkostí jeho aktérů, kde nejdůležitější bylo ani jednu z nich neopomenout. V poslední fázi se pak film překlene do odbojářského žánru, kde postavy najednou působí jak archetypy z young-adults filmů, přičemž tato část je vlastně opsaná synopse fiktivní budovatelské hry Havíř a Markéta: vyhořelá psychiatrička starající se o zpovykané hysterické měšťáky je svědkem příkoří na nevinných utečencích. Uvědomí si tak, že svět potřebuje méně psychologů, zato více přiložit ruku k dílu na poli guerillové solidarity. Stupidní jazyk tohoto filmu poslouží jen jako další kámen v kulturních válkách, protože jeho obliba či neobliba bude vycházet čistě z vaší pozice vůči tématu. Film jinak totiž nemá sám žádnou uměleckou hodnotu. Chcete-li vědět, jak se má pracovat s nějakou historickou či společenskou katastrofou, tedy jako brutální a chaotickou eskalací hlouposti a vnitřní prázdnouty, podívejte se na Saul Fia nebo Jupiter Holdja (16.01.2024)

Nervydrásajúci film no zároveň veľmi lineárny a čiernobiely vo svojom ponímaní dobra a zla. Zvraty sú nahradené zmenami perspektívy, skutočná skúška charakterov sa tu vlastne nikdy neodohrá aj keď niektoré postavy naoko trpia výčitkami. Postavy majú jasno vo svojich hodnotách a tie pevne zastávajú, kričia a plačú, keď sa im to nedarí. Hollandová dojíma a zraňuje diváka, aby sa mu dostala pod kožu, čo sa jej aj darí, ale v konečnom dôsledku len vrství utrpenie. (20.01.2024)

Silný, dost komplexní film, ale s jasným poselstvím. Vybavil jsem si u něj lidi, které jsem loni potkal u polsko-běloruské hranice, a všechny jejich příběhy. Je to hlavně humanitě, morálním dilema, lidském zoufalství i cynismu diktátorů. Není to protipolský film, není to ani dokument, ale snímek s jasným poselstvím a viditelným světonázorem režisérky. Je to o nesmírně komplikované situaci, při které šla lidskost stranou. S odstupem dne si myslím, že film mohl být ještě plastičtější a jasně vykreslit reálné obavy lidí na polské straně hranice. Neříká ani to, jaká měla být správná reakce státu v situaci krize, která byla ruským a běloruským pokusem o destabilizaci východních států EU těsně před ruským vpádem na Ukrajinu. Stopáž nakonec uteče, ale kouká se na to těžce. (18.10.2023)

To je těžké… Hranice patří k filmům, které reflektují něco palčivě současného a jako takový bude vyvolávat emoce, buď pozitivní, nebo negativní. A pokud stojíte, jako já, někde uprostřed, přiměje vás to ještě k většímu sáhnutí si do svědomí. Každopádně, ať už se rozhořčujete, že jde o sluníčkovou propagandu, nebo smutníte nad necitelným obrazem západní civilizace, pochybuji, že vám bude film lhostejný. Už jen proto, že Agnieszka prostě točit umí. (07.07.2024)