Past

Murder mystery, sociální kritika a existenciální drama v dokumentárně (a vtipně) natočené duchařině? Prvnímu společnému projektu spisovatele Abeho a režiséra Teshigahary nadžánrová originalita rozhodně nechybí. Scénář i režie jsou perfekcionisticky vyladěné do posledního detailu. Od začátku až do konce velmi svižný film, který by napínavostí strčil do kapsy většinu současných "high-octane" thrillerů. Tam kde podobné kritiky zlých vykořisťovatelů a oslavy hrdinných odborářů (heh) dusí diváky svou těžkopádnou mantrou sociálního realismu, tak Pitfall předvádí nevídané scény realismu spíš magického. Neotřelost a absurdita plynoucí z momentů, kdy jsou na plátně zároveň postavy žijící, mrtvé a duchové těch mrtvých hraničí s genialitou. Prvotina jak řemen. (07.11.2014)

V japonskej kultúre je hranica medzi prirodzeným svetom a tým nadprirodzeným neviditeľná, respektíve žiadne nadprirodzeno tu neexistuje, všetko, čo sa môže udiať, je brané ako prirodzené. Napríklad existencia duchov. Možno preto postavy svoje posmrtné prebratie nevnímajú ako nič neobvyklé, iba ich trápi, prečo boli zavraždení. Pasca je film, kde je dôležité to okolo, ten podtext, ktorý žánrová škatuľka obsahuje. To je samozrejme v poriadku, ale mne by asi ani doslovné vyriešenie situácie neublížilo. Film má tendenciu v niektorých okamžikoch zmeniť žáner, dá sa v ňom vycítiť aj komédia, ale vo chvíľach, keď začne pribúdať mŕtvol a mohla by z toho vzniknúť aj bláznivá komédia plná duchárskych zámien, Teshigavara sa k tomu neodhodlá. Film postupne graduje, ale práve v momentoch, keď začne byť strhujúci, končí. Aby ste nakoniec pochopili, že všetko bolo povedané. No a ukáže sa stará pravda, že odbory ešte nič dobré zamestnancom nikdy nepriniesli. (12.03.2014)

Předem přiznávám, že jsem nepochopil závěr, respektive jeho symboliku, protože význam postavy malého kluka jsem nedokázal za celou dobu pochopit a věřím, že smysl má a že je to spíš moje chyba, že jsem buď něco přehlédl, nebo je to něco natolik japonského, že tomu moc nerozumí. Věřím ale, že to bude jednodušší než se zdá, ale nechám to teď být. Jinak se mi to totiž líbilo, až na pár zbytečně vleklých scén a lehkou nesourodost žánrů protože se to snaží míchat dohromady všechno možné, včetně krimi, fantasy, komedie a sociálního dramatu a místy to není ani jedno, jen takový podivný patvar. Natočené je to solidně, vedené je to velice zajímavě, má to dobrý nápad a umí to s ním pracovat (a s využitím duchů obzvlášť, vlastně přesně takové jejich využití mám ve filmech nejradši, žádné efekty, prostě ti stejní lidé, jen je nikdo nevidí a neslyší, ale jinak jsou pořád na scéně) a celkově mě režijní styl Hirošiho Tešighary docela bavil a dost mě navnadil i na jeho další film co od něj mám v plánu, na Písečnou ženu. Asi to dám už příští týden, když to má být ještě lepší, protože už tohle má něco do sebe, jen to chtělo doladit. A možná i něco jasněji vysvětlit... Slabé 4* (19.03.2023)

V hornickém městečku duchů se okolo mrtvoly svého dělnického otce potlouká zdivočelý a lhostejný synek - živý duch již před smrtí - symbol osudu své třídy. Otec nebožtík, za života snící o odborech, se stává nic nechápajícím bezmocným objektem ve hře, stvrzující bezmocnost odborů tváří v tvář jejich vrahům: všimňeme si zrcadlového odrazu - bohatý vrah ovládající a zabíjející hlavní postavu X těžební firma od počátku kontrolující a štvoucí proti sobě ony dva znepřátelené odbory. Jestli v dějinách filmu někdy došlo k fúzi "subjektivního" existencialismu a "objektivního" sociálního realismu (o což se ve filozofii v trochu jiné podobě tak snažil chudák Sartre!), je tomu zde, ale film nabízí i více - popis manipulace médií či latentních sociálních a lidských konfliktů, aktivovaných ne náhodnými, ale kontingentními souhrami událostí - vždyť latentní nenávist /oni dva odboroví předáci/ či neodvratnost osudu /hlavní hrdina, žena z obchůdku/ nejsou jevy čistě náhodnými, ale jaksi jen čekajícími na svou aktivaci - čímž se mimo jiné dostáváme opět k fúzi pólu objektivního (pracovní a životní podmínky postav) a subjektivního (reakce postav na události, jejich nepochopitelnost pro zúčastněné atd.). To vše v typicky japonské puristické kameře. (10.04.2015)

Mravenec. Sociální hmyz rozšířený po celé Zemi. Sdružuje se v koloniích od několika jedinců až po desítky milionů. Hnízdí v kupovitých mraveništích s propracovaným systémem chodeb. Existuje několik druhů. Mnoho z nich je velmi agresivních. Vedou mezi sebou války o teritorium a potravu. Kradou vajíčka a zotročují dospělé jedince. Hubí některé pro ně nebezpečné druhy hmyzu a zároveň nevědomky přenáší mikroby způsobující závažné infekce. Nejdůležitějším smyslem mravenců je čich, zrak je zakrnělý. Nechá se snadno nalákat na pach cukru a často je následně neznámou neviditelnou silou vržen do vody a utopen. Nechápaje. Bez vysvětlení. Ani v posmrtném životě jako duch, pečlivě zkoumaje všechna vodítka k oné síle, nemá nárok se svým nervovým systémem, který je schopen operovat pouze s pachy, něco pochopit. Odpovídat mu na jeho otázky by bylo zbytečné. (13.02.2012)