Votrelec: Romulus

Původní Vetřelec vyděsil diváky už před neuvěřitelnými 45 lety. Stejně jako u přelomového kusu Ridleyho Scotta se ani tentokrát nikam nespěchá, dobrých 30 minut sledujeme, jak partička okolo ústřední Rain a jejího parťáka, androida Andyho plánuje úprk z kolonie, ve které je korporát doslova zotročil. Zrovna se totiž objevila příležitost v podobě opuštěné vesmírné rachotiny, která má obsahovat vybavení umožňující odlet za lepším příštím. Jenže ve stanici nejsou sami, takže brzy uvidíme první láskyplné objetí obličeje, první praskající hrudníky i pomalé rozleptání kyselinou. Druhá třetina je rozhodně nejlepší, z té první si přináší osmdesátkový vizuál, skvělý zvuk, solidní kulisy i jejich nasvícení, navrch začnou vylézat právě první mimozemské svině. A mrštní parazité si brzy najdou svého nedobrovolného hostitele. Nehostinný vesmír má zkrátka zelenou. Záhy se dostaneme i k závěrečné třetině, která trochu „zvolní“ a hlavně staronový typ vetřelce mi dvakrát nesednul. Uruguayský režisér Fede Alvarez dal o sobě vědět díky slušnému Lesnímu duchu, ještě zajímavějším se stal pomocí Smrti ve tmě. Postavy tady nemelou filozofické bláboly (že, Ridley), Cailee Spaney potvrzuje svůj talent a Romulus se spolehlivě zařadí někam na třetí (až čtvrté) místo, což mezi devíti díly (beru i dvojnásobné spojení série s tou predátoří a samozřejmě prequel Prometheus i jeho pokračování) rozhodně není špatná bilance. Jo, a tvář a hlas jednoho starého známého mi vůbec nevadily. Ba naopak. (17.08.2024)

Nijak zásadně se tu nerozvíjí mytologie série, nemá to zajímavé postavy/herce a nemuselo by to až tak citovat jedničku a dvojku. Ale tvůrci mají Vetřelce v malíku, sází na poctivou oldschool výpravu, atmosféru, efekty a na mrtě (ú)skočných facehuggerů, plus tasí pár dobrých nápadů a napínavých scén (vetřelčí kyselina ve stavu beztíže), takže je z toho solidní přírůstek do série i do žánru vesmírného (příšeráckého) hororu. Vřele doporučuju ve 4DX, kde si užijete stavy beztíže, otřesy rakety, stříkající kyselinu a dokonce facehuggery otírající se vám o kotníky. (18.08.2024)

V úvodu jsou načrtnuty nepříliš zajímavé postavy, přesně podle trendu, který velí podbízet se teenagerům. Co na tom, že série Vetřelec měla vždy dospělé postavy. Jakmile se ale tato partička poprvé dostane do problémů, je vše zapomenuto a užijete si drsnou atmosféru opuštěné stanice a beznaděj ve střetech s vetřelci. Ve filmu je hodně originálních nápadů, v čele s kyselinou ve stavu beztíže. Když tato nejlepší část filmu skončí, následuje ještě bohužel zbytečné a debilní finále s mutantem, který jako by vypadl z nejhoršího filmu série - Jeunetova Vetřelce: Vzkříšení. Slabší čtyři. (21.08.2024)

pravda, Romulus je frankensteinovo mostrum sešité z pečlivě zvolených tělesných kusů dodnes čerstvých filmových mrtvol, zejména Scottova prvního a Cameronova druhého příspěvku, se zjevnými souvislostmi k Prometheovi/Covenantu a zdaleka nejsilněji a narovinu přiznaně se tu odráží fantastické Isolation. které, jak hráči upozorňovali už od vydání, díky své vynikající atmosféře, věrnosti a úctě k originálu představovalo nejlepší příspěvek vetřelčímu univerzu za desítky uplynulých let, s čímž z vlastní hráčské zkušenosti plně souhlasím. oproti poslednímu filmovému Vetřelci u Romula skoro až zaráží nulová snaha o přesah, kterou nahrazuje přísné soustředění na žánrové náležitosti, tedy řečeno jinak snaha natočit co nejlepší akci / survival / horor (vč. oblíbených tropů jako "poslední dívka") coby pastiš Isolation s četnými a relativně zjevnými parafrázemi řady dalších významných pramenů, a tak je třeba to brát a nic "víc" nežádat, protože vetřelčí film jako čistokrevná žánrovka vyjadřující fanboyovskou poctu originálu je úplně legitimní a dostačující koncept a jedině logický, vzhledem k nemálu reakcím na obě Scottovy poslední snahy "dorovnat" legendární status svého původního Vetřelce náležitě hlubokomyslnými prequely. nope. frankensteinovo monstrum k radosti stačí. kor když si Alvarez opravdu dobře vybral zdrojové mršiny, což krom již zmíněných jasně zahrnuje i přinejmenším dvě z nejlepších románových příspěvků do fikčního světa vetřelců, tj. Probuzení (Out of Shadows) a Chladnou výheň (Cold Forge), čili vycházel z nejlepšího a sešil to dohromady prvotřídně. krom radosti sledovat linie na mapě odkazů byla radost sledovat i řemeslo samotné. co záběr, to nadšené chvění, co scéna, to nápad, a nejen nějaký, ale vizuálně a kineticky vzato zajímavý. a nad to vše je cítit poctivá snaha si všechny ty dějové zvraty a všechna ta fatální rozhodnutí postav (které si žádá ať už žánr, nebo z druhé strany nutnost napodobit vzorec odkazovaného pramene) odůvodnit tak, aby byly, i přes jistou absurditu, paradoxně, z hlediska psychologického realismu věrohodné. méně abstraktně řečeno, postavy jsou stejní tupci jako v jakémkoliv typickém slasheru, ale nemáte jim to tu za zlé. a to se počítá. a tak vlastně ironicky, i když si předem snadno spočítáte jejich přesnou životnost, na zážitku to neubírá. /// ano, pravda, viděli jsme to už mnohokrát předtím. a hráli. a četli a nevímco. a klidně si to zopakujme zas a znovu, protože se to povedlo. (16.08.2024)

Výlet do známých vod, na který jsem se vydat moc nechtěl. Nevěřil jsem Fedemu Alvarezovi, že si poradí s legendou těchto rozměrů, nevěřil jsem žánrovému zasazení do ohlašovaného čistokrevného krváku, ale když se Scottově nepochopenému Covenantu před lety vysmáli kritici, diváci i tržby, asi nebylo jiné cesty. Jenže ono to funguje a kombinace moderního střihu se špinavou a olejem nemálo umaštěnou technikou je od první minuty dravá a na pohled krásná. Agresívnímu tvorovi se dává dostatečný prostor, lidská posádka dělá chyby jen pochopitelné a v klíčových okamžicích se umí rozhodnout nápaditě i logicky. Pomrkávání do minulosti je tolik, až jsem si lebedil při vědomí, že s trochou nadsázky sleduji Vetřelce 1.5. Nehledě na to, že se konečně, po letech čekání, kombinují linky těžící z klasické kvadrilogie i z mytologie Promethea, což je dárek, který jsem nečekal, že ještě někdy mohu dostat. Díky tomuhle obohacení tak Romulus opravdu není jen zábavný děs, není to vedlejší kapitola, bez které by se série obešla. Je to odměna těm, co to s Vetřelcem nikdy tak úplně nevzdali (a kteří dokážou vidět i dál, než za první zatáčku a nevadí jim, že si s nimi scénář pomocí ikonických hlášek trochu podvratně hraje). Hádky nad polarizující poslední kapitolou chápu, bez ní bych byl spokojenější, než jsem teď s ní. Na druhou stranu musím zatleskat odvaze, kterou o téměř třicet let dříve nemělo ani odvážné a žánrově i vizuálně rozkročené Vzkříšení. To, že výsledek takového experimentu nesplnil moje očekávání, už je můj boj. Všichni, kteří vnímají ságu jako celek a ne jen jako prostor pro věčnou (a dnes už opravdu nekonečně únavnou) hádku o to, který z prvních dvou dílů je lepší, by si takový boj měli zkusit taky. (16.08.2024)