Dirigent
Dyrygent
The Conductor
Réžia:
Andrzej WajdaScenár:
Andrzej KijowskiKamera:
Sławomir IdziakHrajú:
John Gielgud, Krystyna Janda, Andrzej Seweryn, Jan Ciecierski, Tadeusz Czechowski, Marek Dąbrowski, Józef Fryźlewicz, Janusz Gajos, Stanisław Górka (viac)Obsahy(1)
Protagonistami komorného príbehu o manželskej kríze a o strete ľudí s odlišnými morálnymi postojmi sú umelci: mladá huslistka, vracajúca sa zo stáže v USA, jej muž, ambiciózny dirigent mestského orchestra a slávny dirigent, vracajúci sa po stretnutí s huslistkou po mnohých rokoch do vlasti. Starý umelec spočiatku netuší, že práve on je príčinou rodinnej roztržky. Vďaka nemu žena odhalí skutočnú povahu svojho manžela, ktorý ľahko obetuje umenie v záujme svojho egoizmu.
Vo všeobecnej polohe je film aj úvahou o morálke v spoločnosti, stojacej na prahu krízy. Keďže sa Wajda aktívne podieľal na politickom boji v Poľsku, film s dominujúcimi hereckými výkonmi Jandovej, Gielguda a Seweryna, pripravený u nás na uvedenie už v r. 1982, mal napokon premiéru až v r. 1990. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (16)
Filmová poema o vážné hudbě, o lidech ve smyčcovém orchestru, o poslání dirigenta v orchestru... Dva různí dirigenti – dvě rozdílné povahy i odlišné přístupy k hudbě a lidem. Uzemňující tóny Beethoveny 5. symfonie doprovázené malým osudovým setkáním a hloubavou zastávkou nad hudbou. „To vy utváříte publikum a ne naopak... Vašimi emocemi, vaší hudbou, vaším odevzdáním se. Ale nespoléhejte se na jejich lásku. Jen na vaši a jejich lásku k hudbě...“ Dostalo mě, z jak banálního příběhu, který zpočátku jakoby tvořil spíše výplň mezi hudebními scénami, se postupně vyvíjí několik osobních a vztahových dramat mezi trojicí ústředních postav – starším emigrantem po mnoha letech na návratu v rodné zemi, jeho mladší obdivovatelkou a jejím manželem. Vyvíjí se souboj dvou dirigentských osobností, aniž by došlo k přímé vypjaté konfrontaci, ale napětí se stále více přesouvá od dirigentského pultu i do soukromí manželského života. I pro nezlomnost minimálně jedné z postav se v tomto Wajdově dramatu jde na dřeň v dramatických emocích, stejně jako v hudbě. A když se zničujícícím zápalem, mísícím se s ráznou nadřazeností, dirigoval Andrzej Seweryn, evokovalo mi to až napětí bubenického drillu ve Whiplashu, tak strhující a zároveň znepokojivé to bylo. Silný zážitek. [90%] ()
„Starý muž na zemi sedí, ve frontě sám na sebe, do své minulosti hledí, usne... a jde do nebe.“ Niterné vztahové drama, přímo Osudové. Milovníci Beethovena se radují a já opět lituji, že mi macecha příroda místo hudebního sluchu nadělila uši jen na okrasu (a i to je sporné). Já bych nepoznal ani že prvním houslím prdla struna, jedině kdyby chudince houslistce vystřelila oko. Nerozeznám ani to, zda pán za pultíkem taktovkou krouží ty správné osmičky nebo s ní jen mává, aby zaplašil komáry. Natož takové drobné nuance, pod kterým dirigentem orchestr hraje líp. Ale asi je lepší, když hůlkou čaruje přívětivý noblesní Maestro, než když s ní mydlí nějaký zamindrákovaný provinční pučmidrát, který si taktovku plete s rákoskou, procítěnost s křečovitou urputností a koncert se stranickým úkolem. OSUDOVÉ OKÉNKO: [][] Doma je doma, tam se umírá nejlíp a nejsmířeněji. [] Orchestr mu stmelil, ale manželství rozklížil. [] Proč Adam žárlil na Martu? Bál se snad, že mu nasadí osudové parohy se starým... dobrým Beethovenem? [] A proč Marta žehrala na osud? „Jednou v životě jsem chtěla udělat něco doopravdy.“ Bože můj. To už jsi přece udělala, máš malou dcerku! I kdybys uměla fidlat jak Paganini a svět ti ležel u nohou, tak dát život a pak své dítě zahrnovat láskou, to je přece víc, než sebehlasitější aplaus v sále. [][] Rodinný psychologický koncert, dirigoval Willy Kufalt, Retro kino. ()
je to především dokonalé vykreslení charakterů, kvalitní herecké výkony a čekání na závěrečné rozuzlení, které nedovolí divákovi zívnout nudou či sklouznout pohledem na hodinky. polský film morálního neklidu opět ukazuje, že určitá skupina lidí, byť ne zrovna široká, dovede jeho kvality ocenit. 80%. [Festival nad řekou, 2010] ()
Klasickou hudbu si ráda poslechnu, i když nejsem bůhvíjaký její znalec. Tady jsem uvítala, že jsem mohla nahlédnout i do muzikantské kuchyně koncertních umělců. Bylo mi předtím jasné akorát to, že dirigent musí mít cit pro rytmus a dokonalý sluch, nenapadlo mě, že kromě toho potřebuje taky maximální empatii vůči jednotlivým členům orchestru. Jedině tak může být konečný výsledek dokonalý. John Gielgut coby dirigent Lasocki dokázal tuto skutečnost divákovi krásně zprostředkovat. Potom mě, mimo jiné, zaujalo i to, co Marta říkala o povolání a svobodě .A napadá mě možná trochu kacířská myšlenka, že více svobodným se může cítit člověk, který děla to, co ho baví, i když v totalitě, než ten, který pracuje jenom proto, aby zaplatil nezbytné výdaje, ve svobodné zemi. To se samozřejmě nevztahuje na Lasockého, který, díky emigraci a svým schopnostem, dokázal svoji vášeň zúročit po všech stránkách. ()
Dirigent mě od začátku zklamával – záběry z New Yorku, tak filmové, tak, ehm záběrové… A to ačkoliv Wajdu sedmdesátek mám rád. Myslím, že tu jeho „brand“ výrazně převýšil morál – film s „hvězdou“; o pár let později Depardieu. Průmysl. Ale v Dyrigentovi mi vadilo především to, jak ploše nastavené je samotné zobrazování uměleckého světa: génius versus průměrnost. „Oddanost“ versus facha. Opět „amadeovsky“ ploché, zjednodušující, a ve výsledku i nepravdivé střetnutí „toho geniálního“ a toho „ubohého, nedostačujícího, netalentovaného, neschopného“ (čti rovněž amorálního, žárlivého, zlého). A – už volba „Osudové“ coby ústřední hudební náplně je podle mě nešťastná: hází zápletku zas o hodně blíž „eventovému“ pohledu průměrného na tenhle „vznešený“ svět (jdeme se obléct a na koncert „vážné“ hudby, který k nám sice moc nemluví, ale jsme ochotni si nechat „domluvit“ těmi vzdělanějšími a ušlechtilými: že je to TO, protože – protože?). Protože „se to často hraje“, portfolia dirigentů jsou toho plná, protože se to vydává (protože tomu nerozumíme?) Anebo tak něco… - protože to má marketing. Pathos místo éthosu. Wajda nechtěně ukazuje, co je dodnes onen „event“: lidi jdou na jméno, nikoliv na hudbu. Film je přitom esteticky dokonalý – už jen ty Jandaové brejle-). Fellini se zkouškou orchestru byl i pro svůj vtip mnohem plastičtější. Vidím tenhle film jako první Wajdův nákrok k západní produkci, která mě u něj nebavila ani v Dantonovi, ani v Běsech. A k didaktičnosti, která mi otrávila většinu jeho pozdního díla. ()
Reklama