Demolátor

Jen těžko byste našli funkčnější akčňák, který dokáže zkombinovat prvotřídní akci s neskutečně komickými scénami a jeden z těch akčňáků, který možná léty zraje čím dál tím více a je sofistikovanější než se v době jeho vzniku mohlo zdát. Demolition Man byl sice v roce 1993 hodně vzdálenou předpovědí roku 2032 (podobně jako když v roce 1982 předpovídal Blade Runner rok 2019 nebo Návrat do budoucnosti II z roku 1989 rok 2015), je ale více než patrné, že aktuálně máme k idealizovanému světu opravdu daleko a v roce 2032 budeme mít blíže spíše k hodně odvrácené verzi budoucnosti, kterou slepě větší Demolition Man. Těžko říct jestli Demolition Man více působí jako sci-fi z pohledu diváka, který měl možnost film vidět už v roce 1993 nebo z pohledu diváka, který film vidí v aktuálních letech. Sluší se nicméně zmínit, že trojice scenáristů Daniel Waters, Robert Reneau a Peter M. Lenkov stvořili takový svět budoucnosti, který je tak podivně zajímavý, že se z něho skutečně dá něco vytřískat- Svět kde už přes dvě dekády nedošlo k vraždě, policisté nejsou trénovaní k brutálnímu násilí, zakázaná je klasická verze souložení (ale aspoň tu máte virtuální sex!). maso, cigarety, alkohol nebo čokoláda a zbraně jsou dneska už pouze artefakty v muzeu. Stojí tak za zamyšlení jestli z podobně zajímavé látky nešlo vykřesat ještě něco malinko víc a to klidně i ve vážnějším pojetí, které by mělo blíž třeba právě k Blade Runnerovi. Prozkoumávání tohoto světa, který má hodně blízko k fanatizmu a následně návštěvníka z minulosti, který se lehce pokusí nabourat zavedené stereotypy a vrátit svět do starších vod by mohlo být skutečně zajímavé téma a i v podání Demolition Mana rozhodně není špatné. Jenomže tohle pořád je především akční film a tak tyhle satiristické a humorné scénky hrají spíše víceméně druhé housle. Právě tyhle scénky ale dávají Demolition Manovi něco navíc a jsou jednou z věcí, které Demolition Mana zbavují titulu tupého akčního béčka a jedna se dost možná o jeden z nejchytřejších akčních filmů všech dob. Nebo minimálně nejchytřejších akčních filmů 90. let. Producent Joel Silver, který je jakožto producent také tatínkem sérií jako Smrtonosná zbraň, Smrtonosná past nebo Matrix se ve finále ujmul projektu sám a i najatého režisérského debutanta Marca Brambilla (u kterého i po Demolition Manovi víceméně mizí důvod si ho zapamatovat) na place dirigoval jak má vše proběhnout. Oficiálním režisérem je tedy sice Brambilla, jde ale spíše víceméně opravdu o dílo Silvera. A tenhle už v roce 1993 zaběhlý producent povedených akčních filmů rozhodně neodvedl špatnou práci a podařilo se mu skutečně udělat Demolition Mana něčím výjimečným a zapamatovatelným. John Spartan je dost možná po Rockym a Rambovi třetí nejslavnější role Sylvestera Stalloneho i když tu ještě pořád je další akčňák ze stejného roku se Slyem v hlavní roli- Cliffhanger a Slyův hrdina Gabe Walker. Porovnávat Cliffhanger a Demolition Mana je poté hodně těžké, protože zatímco Demolition Man je originálnější, Cliffhanger má zase originálnější a lepší akční scény a především je napínavější a (v rámci možností) vážnější. Ale dost o Cliffhangeru. Sylvester Stallone si prostě u Demolition Mana drží svůj standard a dostal pověsti dost možná nejstylovějšího akčního hrdiny 90. let, který sice měl tuhle dobou tuhou konkurenci v podobě Arnolda Schwarzeneggera (vtípek o tom, že Spartan nemůže uvěřit, že se stal Schwarzenegger prezidentem je pravděpodobně jedním z nejlepších na celém filmu) a o něco menší též v Bruceovi Willisovi, Stallone i přes role ve filmech jako Stůj, nebo maminka vystřelí! nebo Spy Kids 3: Game Over (reálně velmi fajn guilty pleasure) ustal svůj status akční legendy Sly možná nejvíc. John Spartan je stylovej akční sympaťák, kterej je nejenom nejdrsnější polda posledních 36 let ale zároveň jedinej drsňák, co vám dokáže ušít svetr! Člověk může trochu rýpat do toho , že se Spartan z uvědomělé ztráty blízkých až příliš rychle otřepe, od akčního filmu, který má navíc velmi výrazné komediální prvky a většina by ho klidně označila za komedii ale nemůžete chtít hrdinu, který dvě hodiny jenom truchlí nad ztrátou blízkých a nechá Simone Phoenixe v klidu řádit. Stačilo málo a Simon Phoenix mohl vypadat úplně jinak. Konkrétně ho mohl hrát sám Jackie Chan, který ale s úctou odmítl s tím, že nechce aby ho jeho domovské publikum začalo vnímat jako zloducha. Nakonec tak došlo na Wesleyho Snipese, pro kterého šlo po béčkách jako Přepadení ve vzduchu (aneb Smrtonosná past v letadle!) nebo po rolích v menších filmech jako Mý lepší blues od Spikea Lee o první větší áčkovou roli, která dost možná může za to, že se za 5 let stal Bladem. Simon Phoenix je neřízená střela a reálná hrozba, která je nevyzpytatelná a skutečně divák může mít pocit, že John Spartan může prohrát. Wesley Snipes hláškuje, především ale brutálně kope (údajně kopal Snypes tak rychle, že jsou jeho scény zpomalené) a jde o jednoho z nejvýraznějších záporáků akčního filmu. Sandra Bullock zde též dostala svou první větší roli (rok předtím než jí proslavil legendární akčňák Nebezpečná rychlost) a v její postavě Huxleyové má to štěstí, že je výrazná a zajímavá. Huxleyová sice dodržuje kodex současného pořádku, zároveň je ale silně posedlá 90. léty (dokonce má ve své kanceláři plakát k Smrtonosné zbrani 3, což dokazuje, že má vkus!) a její sympatie k Johnu Spartanovi tak od počátku dávají smysl. Nikdy bych neřekl, že chci na plátně vidět polibek Sylvestera Stalloneho se Sandrou Bullock, v případě tohoto filmu mi to ale nevadí. Zvláště v době kdy se ještě na Sandru Bullock dalo celkem dívat. Krom zmíněného supervtipu o Schwarzeneggerově prezidentské knihovně se sluší také zmínit legendární pokuty za porušení slovního morálního statutu (který se ve filmu porušuje hodně výrazné, protože jestli léta v kryospánku něco Spartanovi a Phoenixovi nesebralo, tak rozhodně jejich ostré jazyky!), fakt, že všechny restaurace jsou aktuálně Pizza Hut (nebo Taco Bell, záleží jestli sledujete verzi pro Evropu nebo USA) a dalších velmi fajn povedených vtipů jako specialitu obsaženou v burgeru nebo tři mušle (nechcete vědět jak jejich princip funguje!). Zároveň tu opravdu Silver a spol. servírují povedené akční sekvence a všechno překvapivě drží ve finále opravdu pohromadě. Snadno se toto vše mohlo rozpadnout, zvláště u především akčního filmu, překvapivě to ale funguje velmi dobře. A i díky tomu Demolition Man funguje opravdu povedeně. Slabost v Demolition Manovi tak tkví opravdu především v tom, že z téhle látky opravdu šlo vydrápat ještě něco víc. Ať už mluvíme o vystřižených scénách s nalezením Spartanovi dcery nebo potenciálně lepším představení hnutí, které žije v kanálech a aktuální společnost mu zásadně nevoní. Jenomže poté by zase musel vzniknout kompromis mezi vážným filmem a akční komedií. Demolition Man volí scénář B a není to rozhodně špatná volba, naopak dorazil jeden z nejvýraznějších akčňáků 90. let, který měl jen smůlu v tom, že tak trochu ve své době zapadl a toho pravého kultovního statusu se dočkal až po letech. Dojde nakonec opravdu po oznámení samotného Sylvestera Stalloneho na Demolition Mana 2? Sly si ve věku 74. let očividně po vzoru Mela Gibsona a Dannyho Glovera ve Smrtonosné zbrani 4 říká, že ještě není starej a vůbec bych se tak nedivil tomu kdybychom tu skutečně do 2 let (nebo snad, že by film dorazil v roce 2023 na 30. výročí jedničky?) návrat Johna Spartana po 29-30 letech měli. Jen je poté otázka, jestli půjde Demolition Man 2 spíše ve stopách Creeda (tedy důstojnému návratu jeho legendární postavy Rockyho) nebo spíše ve stopách Ramba V (tedy velmi průměrnému nedůstojnému návratu jeho legendární postavy Ramba). Každopádně určitě minimálně za sebe uvidím radši Demolition Mana 2 než případný jakýkoliv pokus o nějaký restart (který by zase symbolicky mohl dorazit v roce 2032, tedy v roce ve kterém se původní Demolition Man odehrává). Každopádně kdyby tentokrát ten Jackie Chan vyšel, nejočekávanější akční film následujících let je snad jasný, protože kombinace Stallone/Chan je něco co divák neuvidí každý den.... (30.07.2020) (menej) (viac)