Pod palbou

Nick Nolte v plné síle. Roger Spottiswoode zachycuje jednu z jihoamerických revolucí, zároveň se zamýšlí nad pozicí zahraničních novinářů v nehostinných oblastech. Slovo pochopitelně dostane i morální zodpovědnost, tvůrci zase připomínají, že každý má právo na osvobozenecký boj i na sebeurčení. U nejrůznějších politicko-válečných kousků bývá zároveň problém, že tvůrci svůj film staví z poměrně zjednodušených cihel a diváka tlačí na svou stranu barikády. Tady to tak není. Spottiswoode a jeho tým nabízejí několik úvah, Nolte přidává slušivé charisma. Ač film na jedno podívání, jsem rád, že jsem měl tu čest. (27.03.2016)

V žádném případě akční ani dobrodružný, spíše rezervovaně politizující pohled na komplikovanou situaci v Nikaragui koncem 70. let. Jak bývá u obdobných snímků (Salvátor, Vražedná pole, Střelba na psy) zvykem, hlavními hrdiny jsou neutrální novináři. Jenže jak dlouho lze nezaujatě sledovat před očima probíhající svinstva? Z fiktivního příběhu Spottiswood vytřískal širokou škálu emocí a úvah nad smyslem podobných revolucí a úlohou žurnalistů v nich. Když vás omrzí iluzorní charisma Nicka Nolteho a příliš moderní (i když stejně skvělý) soundtrack Jerryho Goldsmithe, budete mít stále nad čím přemýšlet. 80% (24.09.2008)

Goldsmithův soundtrack k Under Fire patří k mým nejoblíbenějším vůbec, znám ho nazpaměť, a na film, pro který vznikl, jsem byl velice zvědavý. Dost mě proto udivilo, jak dlouho po úvodních titulcích trvalo, než hudba vůbec začala znít... Snad půlhodinu, možná i víc. Do té doby se děj odvíjel velice pomalu, zdlouhavě a nedělo se příliš záživného. Pak se ale hrdinové dostali do města Leon, Goldsmith začal konečně vyhrávat, film nabral spád a atmosféra houstla a houstla. Závěr byl mrazivý a řekl bych, že i dost realistický a s myšlenkou, jež je bohužel stále aktuální. Žádní opravdoví hrdinové zkrátka neexistují. A pokud si myslíte, že ano, vsaďte se, že by se našla spousta jiných lidí, kteří by vás přesvědčili o opaku. (31.12.2013)

Je škoda, že film lítá od jednoho tématu ke druhému poměrně rychle a v krátkých intervalech, tu politika, tu emotivni situace, tu vztahová linie, tu skutečná novinářská práce. Příběhu tohle hrozně ubírá na celkovém vyznění, který podle mě mohlo být ještě silnější. Na druhou stranu všechny roviny příběhu jsou zpracovány velmi kvalitně a zejména finálová půlhodina je opravdu hodně působivá. Herecky je film zvládnutý na výbornou, Nick Nolte hraje v životní formě, některé záběry kamery byli vynikající a plně podporovali reálnost příběhu. To samé můžu říci i hudbě, hrála přesně tam kde měla a to co měla, hodnotit soundtrack dám pět hvězdiček bez rozmyšlení. Ale co je na tomhle snímku asi nejpůsobivější je vědomí toho, že to se dělo na přelomu 80 let v Nikarague se děje i dnes a jistě se to bude dít i za 50 let, protože někteří mocipáni mají na utrpení druhých postavený svůj byznys a z toho se mě chce blejt. (08.06.2010)

„You fall in love with the poets; the poets fall in love with the Marxists; the Marxists fall in love with themselves. The country falls in love with the rhetoric, and in the end we are stuck with tyrants..“ Tak tenhle pravičácký pohled na revoluční dění Spottiswoodeův film nesdílí, ale slouží mu ke cti, že se úplně nerve ani za druhou stranu. S blížícím se závěrem nečekaně funkční kombinace dramatu, válečného filmu a romance, kterou svým etnografickým podkresem soustředěně podporuje Goldsmith se rty nalepenými na Panovu flétnu. Středobodem budiž Nick Nolte, který s decentním pivním mozolem, slovem „periodista“ místo helmy a ověšen tolika foťáky, že to supluje neprůstřelnou vestu zkouší chodit po laně nestrannosti, ale přitom dobře ví, že povětrnostním podmínkám z obou stran a Joanne Cassidy bez podprsenky nelze navždy čelit. Je to pro mě stejně překvapivé jako slon indický v Čadu, ale tohle je jeden z jeho nejlepších partů.. (07.10.2022)