Charing Cross Road č. 84

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 % (01.04.2021)

I přesto, že ke knihám nemám moc blízko, spíše vůbec, tak mně tento nenápadný snímek zaujal. Což jsem se docela divila, jelikož životopisné filmy moc nemusím, ještě ke všemu když jsou natočené v takovém tmavém prostředí. Zpracování a nevinný humor dá se říct neznámého a u nás v ČR zapomenutého filmu, který možná ani nevyšel na světlo je fajn. Škoda, že se tady u nás lidé nezaměřují na filmy tohoto žánru, které mají svou jiskru a radši se dívají na Ordinaci v růžové zahradě. (08.12.2013)

Presne ako tvrdi distributor, tu fakt netrreba daleko chodit. Hrejivy, kludny pohodovy film o spisovatelke knih a jej dopisovani si. Rezisersky na urovni, film je skor nedejovy, je to len spajanie volnych asociacii a hladat tu nejaky strhujuci dej - nema zmysel. Suverenne najlepsi film rezisera David Hugh Jonesa spolu s Procesom 1993 : 87 % (15.12.2020)

Vo svojej podstate nenápadný, ale príjemný film pomalšieho tempa, ktorý sa odohráva na oboch koncoch Atlantiku s konfrontáciou založenou iba na listovej komunikácii. Spočiatku ma bavili tie jemné nuansy, bežné životné osudy, veľmi jemný humor a tiež to, do akých zákutí sa môže vyvinúť obchodná korešpondencia. Ale musím tiež priznať, že s postupným záverom to už strácalo na i tak pomalom tempe a jemne nudilo. Tragický záver to zasa zobral späť do tých správnych koľají. Žáner romantický zavádza, žiadna sa totiž (našťastie) nekoná; priateľstvo má od romantiky ďaleko. (22.04.2024)

Spisovatelka středního věku, Američanka, si skrz Atlantik dopisuje s prodavačem antikvariátu v Londýně, přičemž celý film stojí na poměrně originálním pojetí, kdy slyšíme oba herce ty dopisy předčítat a zároveň jejich obsah je vizualizován jednotlivými scénkami. Celý film je vlastně neustálé čtení dopisů napříč třemi dekádami, a dialogů, kdy si povídají dva herci mezi sebou, je tu minimum. Bohužel dle mého názoru je to koncept, který vydrží tak půlhodinu, než se začne opakovat a být monotónním. Film působí sice živě a to díky hlavně entuziastickému hereckému projevu Anne Bancroft, ale jinak si nemyslím, že ten příběh je tak zajímavý, aby ke konci už nepůsobil ubíjejícím dojmem. I toho Hopkinse jsem viděl zahrát v mnoha jiných filmech už lépe. Ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že tenhle film se moc líbí ženám, moje šedesátiletá sestra ho miluje, kamarádka taktéž. Tak asi je chyba ve mně :o) (11.09.2024)