Lev v zime

"Mohl jsem dobít půlku Evropy, ale můj život ovládaly ženy!" - aneb - Přesvědčivý portrét královské rodiny, kde se nenávidí každý s každým, a kde dokonce i matka spřádá intriky se svými syny proti sobě navzájem. Paralela s Shakespearovým Králem Learem je více než zřejmá a starý Jindřich II. (hraný 36-letým Peterem O'Toolem) ji koneckonců sám naznačí. Dialogy jsou brilantní, herecké výkony pozoruhodné. (07.08.2005)

Jeden z nejlepších filmů historie kinematografie, troufnu si tvrdit, že hravě překoná jakýkoliv jiný historický film. A tentokrát rozhodně ne pro to, že mám slabost pro Katharine Hepburnovou, tady jde komplexně naprosto o všechno: ta kamera, ty exteriéry,ta režie, ti herci, ta hudba! A nad tím vším je SCÉNÁŘ. Geniální scénář. Obecmě se uznává, že je mezi nejlepšími scénáři, má chytré dialogy, často je velice vtipný, ale, co je hlavní, je uvěřitelný. Nevěřil jsem, že by O'Toole mohl překonat svého Lawrence - nuže, mohl. Jeho Jindřich je úžasně démonická postava, je nádhera vidět, co to s ním dělá, když pomalu ztrácí víru ve své syny a jak se mu vracejí city k Eleanoře Aquitánské. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu: Katharine Hepburnová ve své dost možná nejlepší roli (a že je z čeho vybírat). Snad úplně nejvíc z celého tohoto filmu se mi líbil její monolog (v originále ne proto, že by se mi nechtělo překládat, ale proto, že to prostě zní líp:"Of course he has a knife, he always has a knife, we all have knives! It's 1183 and we're barbarians! How clear we make it. Oh, my piglets, we are the origins of war- not history's forces, nor the times, nor justice, nor the lack of it, nor causes, nor religions, nor ideas, nor kinds of government, nor any other thing. We are the killers. We breed wars. We carry it like syphilis inside. Dead bodies rot in field and stream because the living ones are rotten. For the love of God, can't we love one another just a little - that's how peace begins. We have so much to love each other for. We have such possibilities, my children. We could change the world.") - síla tohoto monologu nespočívá jen v tom, jak skvěle je napsaný, ale hlavně v tom, jak geniálně jej Hepburnová podává. A zbytek obsazení hovoří za vše: Hopkins, Dalton, ... - a ti všichni tu podávají výkony opravdu skvělé. Brilantní! A ten závěr! "Doufám, že nikdy nezemřeme""Já také""Myslíš, že máme šanci?" (18.11.2005)

V scéne, kde sa všetci postupne schovávajú za závesmi, pretože stále do miestnosti prichádzajú noví intrigáni, som mal pocit, že sledujem paródiu. Paródiu na to, čo je to politika a čo s ľuďmi robí moc. Preto je myslím Lev v zime nesmierne nadčasový film. Okrem vyobrazenia doby vám totiž ihneď napadne, že takto to funguje v politike aj dnes, len v inom šate. Nikdy sa mi nechce písať, že herecké výkony sú geniálne, ale pre úlohy v tomto filme sa stali O´Toole, Hepburn, Dalton, alebo Hopkins, hercami. Tu by si neporadil ani Svätopluk so svojou teóriou o prútoch. (22.08.2014)

Pro historická dramata hemžící se intrikány a intrikánkami a překypující kvanty dialogů mám slabost odjakživa. Lev v zimě mě proto nemohl nenadchnout. Skvělý scénář podle výtečné divadelní hry (jejíž provedení mi ale v plzeňském divadle kvůli několika velice přehnaným, hysterickým hereckým výkonům nijak zvlášť neučarovalo) si napsal sám autor, rolí se chopila herecká extratřída, hudbu složil mistr J. B.... Tak co chtít víc? Za pozornost stojí rovněž český dabing, který patří k těm nejlepším, jaké jsem kdy slyšel. Bez přehánění. Úvodní čtvrthodinu filmu jsem sice sledoval v původním znění, ale jakmile jsem zjistil, co za dabingový poklad se skrývá v české stopě (Munzar, Adamová, Abrhám, Devátá, Postránecký, Zahajský, Strejček, Mrkvička), přepnul jsem a nechal to tak. (19.11.2011)

Je tu spousta charakterního herectví, ale z charakterů už moc nezbylo. Kdo jsou ty bytosti, které zde jedna proti druhé intrikují? Zůstal jim vůbec nějaký střed, na nejž by bylo možno jednotlivé vášně přichytit? Všichni chtějí všechno, nedokáží se ničeho vzdát a na ničem jim přitom nezáleží. Královna obětuje syna za Akvitánii a Akvitánii za svobodu a svobodu za lásku k manželovi a lásku za nenávist k němu. Co z toho je skutečně důležité? Na čem jí vlastně záleží? A těm ostatním? Výchozí situace připomíná trochu Krále Leara, ve skutečnosti se však během oněch vánoc v pekle odehraje spíše mnoho povyku pro nic. A poslední scéna mě svádí k alegorickému čtení: duše, které se s vypětím všech sil proválčily k zatracení, si už záchranu ani nepřejí. (19.11.2007)