Réžia:
Raoul RuizKamera:
Ramón F. SuárezHudba:
Jorge ArriagadaHrajú:
John Hurt, Didier Bourdon, David Warner, Daniel Prévost, Alexandre de Sousa, Augusto Portela, Rui Mendes, Myriem RousselObsahy(1)
Doktor Felicien (Didier Bourdon) chystá projekt připomínající stavbu Babylonské věže: továrnu, nemocnici, školu, vězení, nemocnici, chrám, tržnici a bydlení v jednom. Coby prospektor je vyslaný do obce plné štěkajících psů. Míjí aleje berel, které zde zanechali nemocní: nad vesnicí se neustále zjevují multiplikované Panenky Marie, které neustále přesně opakují pouze to, co dělají věřící dole na zemi pod nimi. Ze stromů visí protetické náhrady, a to už se Didier dostává k jádru věci: vesnici ovládá Markýz (John Hurt), temný kníže, který žije mezi životem a smrtí na svém sídle spolu se svou neteří Ines (Lorraine Evanoff) a jejím mužem Anthonym (John Hurt v dvojroli). Vesničané se pohybují v jakémsi transu anebo náměsíčnictví a další z místních výtečníků, umělec Ellic (David Warner) se baví tím, že je láká do otevřených hrobů a zaživa pohřbívá. Někdy se dostanou ven… Jeho hlavní dílo je obraz, který pomocí chuchvalců vaty pohlcuje své obdivovatele. Ve vesnici žije rovněž Kristem obdarovaný chlapec, který působí zázraky, ale má je od Markýze zakázány a musí žádat o svolení, aby mohl konat. (garmon)
(viac)Recenzie (4)
ocenenia : MFF Cannes 1992 - Nominácia na 1. cenu ()
Zlatá Palma - výběr ()
Oko, které lže. Nejvíc mi to haprovalo na kvalitě kopie – odporné devadesátky vše vyvařené, rozpité, nekvalitní rip z VHS. K tomu Ruizova nahodilost: kdybych ji neznal jako jednu z jeho klíčových vlastností, asi by mě to děsně iritovalo. Pak mi ale fest vadila angličtina, angličtí herci a tedy i Hurt – ne, že by nebyl dobrý herec, jen mi to prostě házelo někam k televizním zpracováním Sherlocka a vůbec k anglo-americké kultuře a velmi těžko se mi s tím prolínal Ruizův svět (kupodivu mi u něj toto nikdy nevadilo s francouzskou kulturou, s Portugalskem, s Nizozemím…). Řekl bych, že Hurt v tom funguje způsobem, který Ruizovi posléze zajistil jakousi proslulost – práce se slavnými jmény. Jestli to tak potřeboval, Bůh suď. Každopádně se k filmu ještě po dvou dnech vracím, převaluji ho na jazyku – víc než na tři není. Kazí to zejména použití hudby a zvuku. Hudba sama o sobě špatná vůbec není, ba jsou to zas Arriagadovy starší kousky. Zní zde skoro pořád a to ne dobře – její nasazení je konfekční, jak z nějakého amerického rodinného filmu o baseballu. Zvuk: různá mumlání davu jsou nasazena z jakýchsi bank, nemá to tvář. Je to odbyté. Pak už všechny ty zázraky a vtípky ztrácí glanc. Řekl bych, že z Buñuelovy Mléčné dráhy to mnoho nemá, snad jen přímou citaci v závěru filmu. Duch je jiný, mnohem nevázanější, zcela nezávislý na Bibli. Spíš jsem v tom viděl Greenawayovskou obraznost (knihy!) bez jeho důslednosti. Závěr byl silný, Ruiz hovoří o podobném cyklickém návratu jako ve Ville des Pirates, které mám moc rád. Nefungovalo to tu ale tolik osudově, šlo snad víc o Odpirače, nikoliv o Božstvo. ()
Surrealistický film zčásti parafrázující Buňuelovu MLÉČNOU DRÁHU. (Anglický název DARK AT NOON). Komentář: http://thelastexit.net/cinema/ruiz.html#Dark at Noon ()