Umenie jesť a milovať

Křehký historický film o lásce k jídlu a lásce mezi Juliette Binoche a Benoîtem Magimelem, které ona láska k jídlu spojuje. Oba mistrovsky vaří, umí o jídle zasvěceně vyprávět a holdují gurmánskému pochutnávání si na něm. Značnou část stopáže tvoří elegantní pomalé záběry na přípravu jídla, další značnou část záběry na jedící lidi - je dva, nebo jejich hosty. Film se odehrává téměř výhradně v interiérech baráku, je dějově řídký a drží ho pohromadě jemně vyobrazený, vznešeně romantický vztah ústřední dvojice, plný vzájemné úcty. Pokud si libujete ve vaření, pečení a elegantním francouzském stolování, přidejte si k mému hodnocení jednu až dvě hvězdy. [Cannes FF] (27.05.2023)

Umění jíst a milovat je z vnějšku prakticky vrcholné dílo žánru, jaký by se dal nazvat zkrátka „gastroporno“. V jádru je však taky filmem dotýkajícím se tolika zajímavých a hloubavých témat, že všechny ty chutě, co ve vás během projekce vyvolá, s vámi zkrátka ještě nějaký ten čas zůstanou. Citlivě natočené drama s mistrnými hereckými výkony a nedivil bych se, kdyby Benoît Magimel získal Césara třetí rok v řadě. [KVIFF 2023] (13.09.2023)

Film, kde se téměř neustále jen vaří jídlo, žere jídlo nebo se mluví o jídle. Prostě ultimátní food porn. Z filmu přímo čiší, s jakou láskou byl připraven. Ze začátku jsem byl trochu rozpačit, protože "děje" je tam pomálu, ale i to málo, co tam je, tj. vztah mezi pánem domu a jeho kuchařkou, je velmi krásné, a film si mě získal. Škoda jen, že jsme se nedozvěděli, co jedlo 99% lidí v té době. Protože tam bylo samé jídlo, které by bylo luxusem i dnes v tom Puppu, kde jsem film viděl. Taky obdivuji, že vietnamský režisér Tran natočil film, který je tak francouzský, že to ani víc nejde (v Norském dřevu zase úspěšně natočil velmi japonský film). Prostě chameleon. (03.07.2023)

"Horší než hladovět, je mít jídlo už jen za každodenní palivo bez toho, abyste pořádně věděli, co jíte." Dodinovi přátelé během hodování vyprodukují mnoho mouder a tohle by mohlo být klidně další. Na konci 19. století ve Francii vskutku žádný natlakovaný Bod Varu nenaleznete. Mistrovsky nasnímaných prvních 20 minut je toho důkazem. Vypařování páry, prskání vytékajícího tuku, pomalu probublávající hrnce a uvnitř nich desítky bioingrediencí, o kterých by se vám při nákupu v Lidlu mohlo nechat jen zdát. Aby všechno to řinčení či šumění vyniklo, absentuje ve filmu navíc jakákoliv hudba. Stran vaření a labužnictví jde o ryzí onanii. Co však překvapuje, že ani romantická linka na pozadí tohoto gastroráje za vařením nezaostává. Ústřední dvojice v podzimu svého života dokáže prodat jakoukoliv emoci jak v kuchyni, tak v ložnici. Anh Hung Tran zkrátka do světa poslal nejvíc francouzský film "z té staré dobré Francie" za poslední léta, u kterého mějte po skončení titulků opravdu dobře promyšleno, kam zajdete na jídlo. [Viennale 2023] (04.11.2023)

(7/10). The Taste of Things se na první pohled jevilo jako taková ta klasická romantická podívaná ochucená dobrým jídlem. Jenomže již po prvních minutách vás film vyvede z omylu a vy pochopíte, že tohle bude něco více. The Taste of Things je totiž především pocta a oslava dobrého jídla, dochucená něžnou romancí mezi dvěma lidmi, kteří k sobě chovají ohromný respekt. Svůj podíl na tom má rozhodně zasazení snímku, protože se to odehrává ve Francii na sklonku 19. století. Jsme tedy obklopeni vyznáním lásky nejen dobrému jídlu, ale také pití, které je nedílnou součástí stolování. The Taste of Things je velice něžným a uměleckým snímkem, který opravdu nespěchá a nechává obraz, aby na diváka dýchal. Dostáváme nádherné kompozice, které se snoubí s přirozeným denním světlem. Zamrzí však absence jakéhokoliv hudebního motivu. Ovšem milovníci gastronomie si zde opravdu přijdou na své, protože mohou nasávat vůni atypických kombinací jídel, ze kterých se člověku protočí panenky. Kouzelné je na tom však to, s jakou láskou a úctou celý postup přípravy jídla hlavní postavy vykonávají. V centru celého dění stojí francouzská diva Juliette Binoche, která tady vévodí celému kulinářskému řemeslu. Sekunduje jí tady v mých očích poměrně neznámý Benoît Magimel, který boří veškeré stereotypy mužů za plotnou. Interakce dvou hlavních postav servíruje nesmírně překrásnou myšlenku ohledně lásky. Protože tito dva jedinci ukazují, že projevy lásky nemusí být pouze slovní, ale taktéž mohou vypadat jako životní večeře o několika chodech, jehož příprava vám zabere celý den. Kdo za The Taste of Things bude hledat obyčejný dobový romantický film, tak může být mírně zklamán. Tohle je zejména festivalový film, který klade velký důraz na uměleckou stránku věci a konzumním divákům nemusí tento pokrm chutnat. "Happiness is to continue desiring what one already possesses." (30.05.2024)