Réžia:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrajú:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje ako čistič toaliet v Tokiu. Žije spokojne vo svojej starostlivo zostavenej rutine a voľný čas trávi čítaním kníh, počúvaním starých rockových kaziet, alebo fotením na svoj analógový fotoaparát. Zo životnej harmónie ho vytrhne séria nečakaných stretnutí, ktorá postupne odhaľuje čriepky z jeho minulosti. (Filmtopia)
Recenzie (159)
Obyčejný život a krása v maličkostech. Hirajama mě okouzlil. Slušný, usměvavý, pohledný, nemluvný...Obklopený knihami, rostlinkami a hudbou. Ne lidmi. Vše, co dělá, dělá pečlivě a s láskou. Ke každodenním činnostem přistupuje s klidem, který je pro mě inspirací. Teď je teď. To mi nikdy nešlo, pořád jsem plánovala, co bude a vyhlížela něco lepšího, než mám teď. Není nic lepšího, než je teď, v tomto okamžiku, v tomto dokonalém dni. Vypadalo to, jako kdyby W. W. znal všechny moje lásky. Hirajama čte Divoké palmy Williama Faulknera. Kdo ho někdy četl, ví, jak je to těžké čtení - dlouhá souvětí, do kterých se zamotáte, když se pořádně nesoustředíte. Animals (The House Of The The Rising Sun), Otis Redding, Lou Reed, Patti Smith, všichni mí oblíbenci. A Nina Simone - Feeling good. "Slunce na nebi, ty víš, jak se cítím, větře proudící kolem, ty víš, jak se cítím, je to nový úsvit, je to nový den, je to nový život - pro mě. A já se cítím dobře." Film přesně pro mě - samotářku obklopenou knihami. (Jak by řekl chlapec - deset z deseti.) ()
Môj compañero čistí tokyjské toalety a moje slzné kanáliky. ()
| Master Mind | Minimalizmus a životná každodennosť. Sympaťák a úžasný herec Koji Yakusho v dráme o veciach všedných, o denných dobrodružstvách v ordinárnej práci, plnej prekvapení, dobrej nálady, ľudskosti, ale aj zakrývania chýb minulých, samoty a zvláštnych pocitov. Perfect Days je v určitých momentoch fakt perfektný film. Momenty každého dňa prezentuje rovnako a predsa odlišne. Necháva diváka prežiť tieto momenty presne tak, ako ich prežíva hlavná postava. V pokoji, mieri a s myšlienkou, že aj bežné situácie si človek môže užiť vo forme umeleckej. Či už fotografia, hudba alebo kniha. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | ()
Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar. ()
Krásny film o krásnom človeku, ktorý si užíva krásne veci s krásnou hudbou v krásnom meste. ()
Perfektní snímek, zccla vás ohltí, ačkoliv se nic neděje, toto mi sedlo, je krásné, je umělecké, je plnéemocí, je skvěle zahrané. Prostě ano.... ()
Koukat se 2 hodiny na uklízení japonských hajzlíků bylo překvapivě celkem hluboké, mystické a dojemné. * kazety * kino Pilotů * 85 % 😎 ()
Nádherný mix Japonska, přesně padnoucího soundtracku (zazní i House Of The Rising Sun japonsky) a kouzelných okamžiků každodennosti. „Komorebi is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at the moment.“ ()
Tento film je nelepší cesta jak motivovat partnera aby konečně vyčistil záchod. Dost možná s tím začne už před koncem filmu... Snímek je o člověku, který dokáže vidět krásu v jedoduchosti a v obyčejném světě okolo sebe. Wenders přenáší tuto schopnostna na diváka a pokud ji ten dokáže příjmout, tak se nenudí. Obrazně člověka učí vnímat chutě prosté vody. Japonské prostředí celou konstrukci jen podtrhuje, ale zároveň je v režii zjevná západní perspektiva. Film je tak určitou syntézou a je to imho věcí individuálních prefencí zda vyhovující. Byť respektuju, že to co chce dělat dělá asi Wenders dobře, pro mě, jelikož způsobem který mi film ukazuje jsem schopný svět vidět sám pokud chci, je to celé trochu neobjevné a Wendersova tvorba mě obecně moc nebaví. ()
Moje obavy, že si nebudu rozumět s japonským duchem filmu se nenaplnily. Právě naopak. Pan Hirayama mi byl sympatický od začátku - (!obsah) jeho rituály, skromný příbytek, sazeničky javorů, o které se s láskou stará, klid ve tváři, mlčenlivost a pokora, pořádkumilovnost, MG kazety s The Animals a Janis Joplin, knihy atd. Stromy - ty mají vůbec pro Hirayamu zvláštní význam - s oblibou fotografuje jejich koruny, aby zachytil Komorebi - sluneční světlo pronikající skrz listy stromů... Je to samotář - dívá se na svět očima ale vidí srdcem. Má zvláštní, černobílé sny, které patrně souvisí i s jeho minulostí, ta je však pouze naznačena. Někteří se na něho dívají skrz prsty, protože uklízí veřejné toalety, ale ti kteří se k němu dostanou blíže, jsou okouzleni a cítí respekt. Jeho podstatou je jednoduchost bez předsudků. Snaží se o duchovní klid a čistotu každý den. I tančícímu bezdomovci vzdáva úctu. Film s jistotou (nejenom) naznačil, ke kterým hodnotám bychom se měli vrátit a jaký postoj k životu zaujmout. V závěrečné scéně s detailním kamerovým záběrem je to zachyceno naprosto přesně. Pan Kódži Jakušo si ocenění právem zaslouží. Velice zvláštní snímek...Perfect days má přímo očistné účinky s následkem znovunalezení duševní rovnováhy. Arigató gozaimas. ()
Výborne spracovaná banálna téma hajzlopuciara v Tokiu. Tam sa totiž na týchto ľudí nikto nepozerá cez prsty a samotári v Japonsku majú v podstate na ružiach ustlané. Sympaťák Kodži to hral akoby sa s mopom a handrami narodil.. ()
Až příliš na jistotu. Kódži Jakušo zachraňuje a vyvažuje před pádem do kýče. V každé práci lze najít smysl, a dokonce v ní nalézt zálibu. Ani čištění záchodů neumenšuje nic z lidské důstojnosti. Mlčenlivé opakování každodenní rutiny pojaté v maximálně pozitivní podobě. Ovšem sledovat totéž cca první hodinu je odvážná hra s diváckou trpělivostí, jak ostatně polohlasně konstatovala jedna divačka. Výsledný dojem záleží na divákově očekávání. Zda touží po hlubším ponoru do lidského osudu, anebo naopak si vystačí s pozitivní zprávou o strastech a radostech obyčejného života. ()
"Next time is next time. Now is now".Feel good movie u kterého se na chvíli zastavíte a podívate na život jednoho člověka. Závěr chytil za srdíčko :). ()
Je to fajn - ale pořád je to jen odvar z Jarmuschova Patersona. ()
Meditatívna oslava všednosti a uspokojivej jednotvárnosti. Chýbal mi tu však akýkoľvek dramatický náboj, film bol v podstate bezdejový. Hlavný hrdina len deň čo deň chodí čistiť záchody, fotí si koruny stromov a večer sa vracia do svojho malého bytu. So svojím životom je vyrovnaný a zdanlivo spokojný. Jeho bežnú rutinu občas narušia náhodné stretnutia, ktoré však miznú ako kruhy vo vode a nič trvácne z nich nikdy nevyplynie. Pri nich sa ale ukazovalo, že pod optimistickou maskou skrýva smútok. Na ploche krátkometrážneho filmu by absencia zápletky, deja a tým pádom aj vyvrcholenia a záveru toľko nevadila, ale roztiahnuté na dve hodiny sa mi to sledovalo naozaj ťažko. Hrá k tomu ale fajn muzika, to zas musím uznať aj ja. 5+/10 ()
Minimalistická poetika o každodenních radostech, držení se rutin s melancholickým nádechem a kontrasty/stíny. Úvod je tichý, skoro dokumentární pohled na život bez komentáře, až s přibývajícími interakcemi se poodhaluje osobnější vhled do dění. Hudba trefně napovídá o rozpoložení málomluvného hrdiny. Někomu to bude připadat mdlé, dokonce úmorné. Užil jsem si to, milý a emocionální 8 z 10, 4*. P.S. Po hlavních titulcích vás čeká vzkaz. ()
Je to film, na který musí mít člověk náladu. Ta nechyběla. A tak mám dojem, že je to jeden z nejlepších filmů, které jsem viděl. Oproti očekávání měl film i nějaký příběh a něco se v něm dělo. Pozornost diváka udržela určitě i parádní kamera a cílevědomé režijní vedení. Film se tak nerozpadl do dvouhodinového kalejdoskopu krásných uměleckých obrázků. Určitě ale nejde o nějaké hardcore nepřístupné umění. ()
Pokojne by som si pozrel aj rozšírenú verziu všetkých nasledujúcich dní :) ()
Tour po Tokijských toaletách. Síce som sa v kine nezvyčajne veľakrát pozeral na hodinky a veľmi nadšený som sa z tohto filmového zážitku necítil, ten film sa mi krásne uložil v hlave a obrázky usmievavého Hirajamiho a jeho nájdenie spokojnosti a radosti v najbežnejších životných aktivitách mi myšlienky pripomínajú prekvapujúco často. A to je pre mňa asi najväčšia pochvala filmu. Tak zvyšujem na 4* a uchovávam si dôvod ak sem o pár rokov zablúdim. ()
Několik všedních dnů ze života vyrovnaného a usměvavého života čističe tokijských záchodků. Nevzrušivé.(max.70%) ()