Redigované

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)

Opravdu zvláštní, že mám film tak nízké hodnocení, možná ho jen zatim vidělo málo lidí. Mě osobně se velice líbil, moderní způsob točetí filmu jakože amatérského dokumentu z o prostředí Samary. Film, který se nepřiklání ani na jednu, ani na druhou stranu. Autentické záběry jsou vimplantovány do hraných. Na jedné straně stojí krutí teroristé a na druhé o nic lepší američtí vojáci, kteří znásilňují a vřaždí, jen proto že můžou. Velice autentické. (06.04.2008)

Velice solidní válečný film. Nebojí se ukázat něco, nad čím ostatní tvůrci válečných filmů nedokážou ani pomyslet. Syrově a bez veškerých obtíží ztvárnit situaci, která by se vidět všeobecně neměla, přesto je ale dobré o ní vědět. Zredigováno ale není natolik dobrým filmem, jak ho hodnotím. Spíš jsem ho dost nadhodnotil, protože ztvárňuje skutečnou válku. Ukazuje jí nejenom surově, ale taky s klepající se rádoby skrytou kamerou a to asi ne každý dokáže snýst. Prostě se snaží o co největší realitu a dost dobře mu to vychází. Bohužel je to ale pořád film na jedno použití. Akce nulová, podstatná je jenom jedna scéna, na kterou se ještě musí čekat celej film. Nic jinýho ten film vlastně nepřinese. Zato ale přinese dost důležitý zjištění, který by svým způsobem měl obsáhnout každý válečný film, aby ta válka v něm byla stoprocentní. (30.08.2010)

Když Brian De Palma na začátku své rozmanité kariéry experimentoval, vzniklo pár docela zajímavých filmů jako např. Ahoj Mami! nebo Fantom ráje, které mají co nabídnout. Ovšem tenhle režisérův pokus o reflexní válečné drama se v mých očích příliš nezdařil. Co si budeme povídat? Válka je svinstvo, ale tenhle film mi připadá úplně zbytečný. Jde prakticky o takový statistický slepenec negativ války v Iráku a Afganistánu, který nám jasně říká, jak máme vše chápat. De Palma se trochu vrací k látce svého filmu Oběti války, který ovšem nebyl tak křečovitě rádoby realistický jako tahle patlanina. Mohl to být dokument na půl hodiny a ne hraný film, kterému asi málokdo uvěří jakoukoli objektivitu. Pro mne docela zklamání, snad se Brian ve svém příštím filmu trochu vyšvihne. (08.05.2012)

De palma po Obetiach vojny prichádza s ďalším filmom s rovnakou tematikou, tento krát v Iraku. Film , ktorí rozpráva o skutočnej udalosti (samozrejme so zmenenými menami a postavami) o zverstvách ktoré páchaj vojaci na civiloch. Film o hrôzach, ktoré vzišlo zo ZLA driemajúceho v ľuďoch , čakajúce na svoju príležitosť. Hudobne je dramatičnosť príbehu nádherne zvýraznená už v úvodných zberoch Handlovou sarabandou ... V závere filmu zas - pri pohľade na autentické fotografie civilných obetí- to bola Pucciniho ária E Lucevan Le Stelle (a hviezdy žiarili). Som naozaj povďačný že v U SA (Hollywoode) existujú aj nezávislí filmári a produkčné skupiny, ktoré točia aj filmy s iným pohľadom na vec (10.10.2017)