Ruská archa

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

Opulentná forma, trýznivý obsah. "Ó, aká krásna hudba znie zdiaľky! To určite zložil nejaký Nemec? Nie, zložil to Rus! Glinka!"... "Pozrite na tú krásnu sochu, to určite vytesal nejaký veľký Európan! Nie, nie, bol to Rus."... "A tie obrazy. Iste talianski majstri. Ale kdeže, to namaľovali Rusi"... Nuž, týmto filmom si podľa všetkého mužici chceli kompenzovať svoj komplex menejcennosti, avšak s diskutabilným výsledkom. Ťažko stráviteľný a často otravný epos. V poriadku, kostýmy, interiéry a kamera úžasné. Forma natočenia na jeden záber vskutku unikátna. Môj obdiv patrí kameramanovi, ktorý vláčil celý ťažký aparát 90 min v kuse a po chodbách Ermitáže naháňal trudnomyseľného lunatika na opätkoch. Ale dostali sme sa k tajomstvu ruskej duše? Neviem. Koncentrovala sa ruská duša na bohatých plesoch a večierkoch v krásnych palácoch? Kdeže, ruská duša sedela s červeným nosom v zemljanke kdesi v brezovom lese. (31.03.2020)

Vzpomněl jsem si na Ruskou archu nedávno, když jsem se díval na Birdmana, který byl celý jakoby(?) natočený v jednom jediném záběru. Ruská archa je prý opravdu natočená v jednom jediném záběru, no a jelikož jsem při ní kdysi v žižkovském Aeru usnul, byv znaven z fachy, dal jsem ji teď znovu. A nedivím se už, že jsem u ní tenkrát zaspal, protože to zjevně nebylo jen mou fyzickou únavou ale i únavným dějem. Hlavně únavně otravnou až nesnesitelnou postavou "francouzského" průvodce, krajně nesympatického chlapa s krajně nesympatickým hlasem a intonací a s krajně debilními hemzy skoro po celou dobu trvání filmu, protože ta hnusná kreatura skoro nezavře hubu. Je sice hezké, že se člověk spolu s fantastickou kamerou virtuálně projde petrohradskou Ermitáží a vyslechne si i pár banálních (všeobecně známých) mouder o ruské historii, o ruské povaze a o ruské duši, ale ten odporný skřet svým soustavným exhibováním pošle veškerá pozitiva filmu nekompromisně do kopru. K tomu toporné nebo fraškovité herecké výkony všech ostatních zúčastněných a máme tu hodinu a půl trvající vizuálně překrásnou nudu. A ani závěrečná plesová scéna výsledný dojem nezachrání. Tolik jsem se na tenhle film těšil a o to víc jsem teď zklamaný. (25.02.2015)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)