Ruská archa

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)

Chápu, že někteří lidé jsou z Ruské archy nadšeni. Dokonce si umím představit i takové, pro které to bude nejlepší film jejich života. U mě to ale narazilo na problém nepříliš rozsáhlé znalosti ruských dějin. Po formální stráce je ovšem toto dílo fascinující, člověk si říká - to se ta kamera opravdu vydrží bez zastavení proplétat mezi těmi šílenými davy? A skutečně vydrží. Škoda že tématem mi to příliš nesedlo. Když si představím, že by někdo to samé natočil o českých dějinách, uvědomím si, jak moc musí být Rusové na tenhle film pyšní... (01.12.2007)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Čekal jsem něco trochu jiného. Úvod je působivý a hodně mi připomněl Petera Greenawaye, tedy až na absenci nahoty, kdy jeho kamera volně bloudí mezi rozličnými postavami, prochází místnostmi a jen kratičce se zastaví a pokračuje dál. Obrazy jsem se moc nepokochal (možná více v kině), jelikož kamera až na výjimky se o ně jen otírá, nebo je zabírá z větší dálky. Některé dialogy zajímavé, většina je ale takové tlachání o ničem s neustálou konfrontací ruského a evropského umění. Kostýmy báječné, hudba výborná, taneční rej skvělý. Jako celek mne to ale neuchvátilo tolik, jak jsem si myslel. Asi mi tam chybělo více fantazie.... (02.01.2021)

Strašně bych tomu chtěl dát víc, protože ten nápad mi připadá geniální - divák prochází napříč dějinami Ruska, přičemž je provázený nějakým Francouzem, který ho do všeho uvádí a sám divák vše sleduje očima jakési bytosti (ducha?), která těmi dějinami cestuje. Ten nápad mi fakt přijde skvělý a cením Sokurova, že to vše zvládl natočit na jediný záběr, protože z nejedné části je znát, že to muselo dát zabrat (třeba při těch tancích na konci). Bohužel na mě nedokázala zapůsobit atmosféra a kromě povedeného úvodu jsem se docela nudil. Taky mi přišlo, že v tom jsou hluchá místa a nějaký celkový dojem tomu taky scházel. I závěr mi přišel tak trochu zbabělý, čekal jsem od něj víc. Kvůli tomuhle všemu nemůžu jít s hodnocením výš. Navíc mě trochu zradila ne zrovna dobrá znalost ruských dějin, místy jsem se nechytal. Ale tak jako tak se Ruskou archu vyplatí vidět, špatný ten film rozhodně není. Silné 3* (11.11.2020)