Synové a dcery Jakuba skláře

To je tak krásně černobílé, až se mi tají dech. Jakkoli šlo přitom ve své době o odvážný a kontroverzní počin… Bylo by pochopitelně žádoucí, aby byli lidé, třeba jen někteří, takto krystalicky dobří, spravedliví, odvážní, zodpovědní a přímí, jako byl Jakub sklář (samozřejmě mimo první díly). Jen ta láska ke vzdělání by jim navíc slušela. Z dětství si pamatuji, že se mi seriál líbil. Jakubova velkorodina, kde sice ne vždy vše klape, ale všichni se navzájem podrží, je splněný sen. Seriál má skvělý námět i scénář, kvalitní režii, diverzifikované postavy, napětí mezi nimi tvoří čitelný děj, herci jsou mistři, i když nikoli ti sklářští… Nenudím se ani dnes. Dietlův poslední a určitě nejlepší seriál (dle mého lepší i než trochu rozvleklá – v duchu doby – ale jinak též skvělá Píseň pro Rudolfa III). (15.07.2023)

Když hraje Kostka (ročník 1938) syna Luďka Munzara (1933), něco asi není úplně v cajku. Nejstrašidelnějším momentem je ale snaha (v té době 16letého) Ondřeje Kepky naverbovat svého tatínka (opět Munzar) do komunistické partaje...Kepka to říká tak sugestivně, že se mně udělalo fyzicky nevolno. A pokud vám v Nemocnici na kraji města vadily (zdánlivě) nekonečné záběry na průběh operací, zde je to prováděno ještě útrpněji, k tomu detailní pohledy do rozžhavené pece, což opravdu není balzám na oči. Dalo by se to sice přetáčet, jenže švenky na horký sklenářský oranž jsou zákeřně rychlé a nečekané, že je snad lepší na to nekoukat vůbec. (02.01.2013)

Rodinná sága v souběhu českých dějin a sólokapr pro Luďka Munzara. Seriál je zcela poplatný době, takže oslava komunistické strany se musí brát již tak nějak z rezervou. Jinak se jedná o typickou Dietlovku se vším všudy. Veškeré životní trable, a to ať v rodině, tak i v zaměstnání, jsou napsány tak věrně, že by tomu jeden až uvěřil. Viditelná televíznost mi dnes už krapet přijde rušivě. Dramatizace se, jak jinak, Dietlovi opět povedla a věhlas nad tímto počinem, neutichá ani dnes. Alespoň u starší generace. Nostalgický seriál, který se dá s přimhouřeným okem sledovat i dnes. (28.05.2014)

Nejsem kdovíjaký znalec Dietlových seriálů. Kdybych měl z té poloviny, co znám, vybrat nejlepší, původně Dietlovské (ne adaptace), tak chronologicky vzato: Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města a právě Synové a dcery Jakuba skláře. Dietl napsal několik šíleností poplatných režimu a nevím, nakolik chtěl a musel. Pravděpodobně to bylo stylem něco za něco. I v těchhle seriálech se řeší režim, strana, soudruzi. Ale Synové a dcery Jakuba skláře ukazují zmíněné věci v trochu jiném světle. U Pitavala byly ironické náznaky, v Nemocnici se jen mluví o straně, V Jakubovi je to otevřená kritika zmetků, kterým se nový režim hodil, a slabochů, co získali funkci, ale neuměli s ní pořádně naložit; ale i pochopení pro lidi, kteří si prostě mysleli, že dělají dobrou věc. Označení jako propaganda úplně nesedí. Už proto, že mezi nejsympatičtější postavy patří kapitalisté hostinský a majitel hutě. Tenhle seriál je hlavně o obyčejném chlapovi, který chce jen poctivě dělat dobrou práci, a jeho rodině. Zajímavým ho za mě dělá výborný scénář, krása sklářského umění a naprosto boží herecké výkony. Několik herců tu předvádí své životní role. Úplně nejvíc jsem si užíval Krampolova hostinského Pepu, hajzla Boška v podání Petra Haničince, Danielu Kolářovou v netypické roli selky, buzerované svým manželem, Frejova vejtahu a zbabělce Hammerschmieda, Lukavského jako podnikatele Krahulíka, roztomilou Hanu Maciuchovou v roli Němky Lídy, Rösnerova brusiče skla a pozdějšího gestapáka Schlapkeho a Munzarova Jakuba. K věku bych měl výhrady jen v prvním dílu. Štěpánková vypadá na čerstvou matku moc staře a Munzarovi těch 20 let taky nikdo nevěří. Ani mi nesedělo to jeho vychloubání. Od druhého dílu už to byl jiný člověk. Jako by předtím pořádně nevěděl, jak toho cucáka zahrát a pak se cítil silný v kramflecích. Ale jeho vývoj postavy od nějakých 40 do 80 let je škola herectví. Strašně se mi líbí, že když se Jakub spravedlivě naštve, je z něj démon. Ale jinak mírný, pokorný, mírumilovný chlapík. Problém jsem měl i s postavou Schlapkeho, kde je to spíš scénářem. Vím, že spousta lidí měnila povahu, životní názory atd., ale u něj to byl moc velký skok. Chlap, který se učí česky, chce být součástí české komunity, bojuje za práva dělníků, a pak najednou cvak a je z něj nácek jak poleno, kterému na Češích nezáleží a cynicky pronásleduje a vraždí. To už na mě působil věrohodněji nafoukaný posera Hammerschmied. Nejlepší scény seriálu jsou dělání poháru na ukázku, intimčo za kuchyní a když Jakub řve na Hammerschmieda, aby něco dělal. P.S. V příštím životě chci být sklářem :-) (07.02.2017)

Dietl je prostě Dietl. To se musí nechat, že ten seriály psát uměl. A to na to ani neměl nějakou pitomou scénáristickou newyorskou školu, jako ty dvě slepice Bártlů, co teďka píšou Rodinný pouta. Úspěšně jsem se tomuto seriálu vyhýbal a zjišťuju, že to byla chyba. Samozřejmě, že nebýt herců a režiséra, nebyl by to tak dobrý seriál, ale i tak. Od první chvíle mě to chytlo a teď už si nenechám ujít ani jeden díl. Nejzajímavější jsou zatím díly z poválečné doby, kdy se kritice nevyhne ani slavná KSČ. A je jedno, jestli Kostka je manželkou ušláplej úředníček, nebo Haničincova postava jen kabátějící se zmetek, nebo ne. Nebyli to ostatně všichni kabátějící se zmetci? Někteří komunisti museli být dobří, někteří museli režimu plně a vážně věřit, jinak by se tu neudržel tak dlouho. Ti dobří komunisté položili životy ve válce a v padesátých letech a ti všichni zlí překabátění přežili dál. To podle mě je hodně velká kritika. Že nakonec na každého dojde, to už je jen malý ústupek cenzuře a všem těm přeživším zlým. Všechny postavy jsou tu pěkně charakterně popsané, ať už na ně bylo kolikchtělo času, žádnej tu nepřipomíná draka ve větru. A co se týká maskování, srovnejte to třeba s nyní novou Ságou rodu Forsythů. Luděk Munzar může těžko v třiapadesáti vypadat na dvacet, ale všem ostatním to stárnutí lze uvěřit. Nevypadají tu všichni pořád stejně jako u Forsythů, kde damian Lewis byl od dvaceti do devadesáti rozlišenej jen chůzí a šedinama. (30.07.2006)