Godzilla Minus One

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer. (13.12.2023)

Godzilla Minus One je blockbusterové zlato. Takaši Jamazaki servíruje unikátní kombinaci japonské tradice s doplňkem v podobě atributů amerického blockbusteru. Výsledek servíruje spousty různorodých emocí a Godzilla Minus One tak zvládá být dojemná, děsivá i epická. Je radost jí sledovat, především v rukách tvůrce, který zvládá přeskakovat mezi vážnějšími motivy a béčkovými kořeny, zároveň v závěru dodat různé formy emocionálního uspokojení. Výsledkem je dost možná nejlépe natočený, nejlépe vypadající, herecky nejsilnější i příběhově nejpoutavější za celou dobu, co mají diváci s Godzillou tu čest.... (06.12.2023)

-Utajování informací je japonskou specialitou-. Ke starým japonským filmům s G mám nostalgický vztah, jinak ale nejraději mám novou americkou sérii s G a spol. Japonci mají samozřejmě jinou mentalitu, ale že půl filmu zabere poválečné sociální drama jsem nepředpokládal. Fakt mě to nebavilo, navíc hlavní hrdina - nehrdina - hrdina Shikishima byl tak nesympatický, že jsem si k němu cestu nenašel. Nemám rád postavy, co jsou celou dobu za blby a v závěru zazáří - pro mě pozdě. Ovšem scény s G mě bavily hodně, triky solidní až výborné, akce skvělá. A celkově mi přišlo vše realistické na rozdíl od amerických filmů, kde většinou převládá opulentní fantazie mnohdy bez logiky (a to mě také baví). Za G dávám ty 4*. Konec doják, ovšem Shikishima měl tak křečovitý výstup, že trvat o něco déle, tak vše shodí. Celkově spokojenost, byť americká G u mě i nadále vede. Až budu chtít poválečné drama, tak si nějaké vyberu, případně sáhnu po francouzské klasice - Hirošima, má láska. -Zbraně si máme opatřit sami (miny). Pro naši vládu typické.- (02.06.2024)

Godžira k takřka sedmdesátinám dostala do vínku snímek, který jde na ruku většinovému divákovi. Což není na škodu, ale pokud čekáte procedurální společenskou kritiku à la Shin Godzilla či naopak "na přes držkovanou olbřímých kaiju" à la pozdější japonské díly, tak odejdete zklamáni. Sedl by více název "jak můj poválečný život opakovaně ovlivňovalo monstrum" (trocha inspirace v konceptu z komiksu Godzilla: Half Century War je patrná), protože na Godzillu je to tentokrát skoupé. Je až někde ve třetím plánu. Když už se ráčí dostavit, stojí to za to (tradiční design, původ i schopnosti, měřítko i akce), ale je to po většinu stopáže slzopudné melodrama o kamikadze letci, který nesplnil svou povinnost a trpí posttraumatickým syndromem. Snaží se dát si dohromady život v troskách Tokia a zdecimované poválečné japonské společnosti, která také prochází zásadní proměnou. Jen jim (jemu i Japonsku) do toho občas hodí pařát Godžira. Paradoxně to má blíže pohollywoodštěné kaiju variantě na Čelisti mixnuté s Pearl Harborem než dosavadním japonským Godzillám (ať již těm vážným či těm béčkovým). Další díl se sice nabízí, ovšem osobně bych raději pokračování Shin Godzilly. Třeba jako satiru na japonské vládní byrokratické nezvládnutí covidu a olympiády. (25.11.2023)

Filmy o nezničitelném hlubokomořském monstru, které si čas od času zaskotačí až po kolena v Tokiu, mě nikdy příliš nebraly, takže jsem viděl všeho všudy starou Gappu, americko- japonskou Godzillu z osmadevadesátého a Souboj titánů s Krakenem, který byl takovou usedlou, starořeckou verzí japonské radioaktivní, permanentně nakrknuté potvory. Na tento snímek jsem se tak podíval jen proto, že mi vyjel jako hlavní nabídka na Netflixu, přičemž mě zaujalo, že se mělo jednat o období po skončení války. No, zjistil jsem, že mě nový příběh vzteklé ještěrky překvapivě bavil, aniž by za to mohl samotný předimenzovaný plaz s reaktorem místo jater. Zaujaly mě spíše japonské, ne zcela vydařené snahy popasovat se se svou účastí ve druhé světové válce a taky fakt, že si ke svému filmu dokázali japonští tvůrci na rozdíl od Michaela Baye pozvat opravdu schopné poradce, takže jejich válečná technika vypadala krajně realisticky (torpédoborce, Takao i Šinden byly naprosto vymazlené). Bavil jsem se tak možná nad záležitostmi spíše okrajovými, bez nich by mě ale asi ani nenapadlo, abych snímku věnoval pozornost. / Poučení: Neodpaluj jaderné hlavice, bomby nebo reaktory v Tichém oceánu, nikdy nevíš, co tím nabudíš. (04.06.2024)