Pražský student

Někdo si z nezřízého života pořídí dnu, Balduin si pořídil oživlý odraz ze zrcadla. Již samotný námět dává tušit, že před divákem nebude tuctové dílo. Scénář je kvalitně vystavěn, byť je rozdělen do čtyř aktů, ctí nepsané pravidlo tří částí filmu. Herecké výkony jsou slušné, mnohé neokoraly, především představitelka Lidušky Salmonová je velice dobrá. Nejlepší na celém filmu je však režie, která hýří nápady. Ať už je to sofistikované použití barevných filtrů, netradiční rámování (především příchod dvojice na hřbitov je velice zdařilý), nápaditý vizuál (schody s klenbou), nebo největší deviza filmu, tedy triky. Za zmínku určitě stojí nasnímání zrcadla, v němž ona se odráží a on nikoliv. (02.08.2020)

Problém filmu je jasný. S přihlédnutím k jeho stopáži se v něm zas tak moc naděje. Příběh lze označit za vágní a může působit zdlouhavě a rozvláčně. Co se ale může jevit jako největší zápor, může se z druhé strany pohledu brát jako největší klad. Jedinečnost toho filmu podle mě spočívá v jeho vnitřní bohatosti a v tom jak dokázal zprostředkovat autentickou atmosféru tajemné Prahy. Do toho filmu se dá vstoupit. Napojit se na něj a nechat se jeho prostředím pohltit. Ne, věřte mi, na téhle úrovni vám opravdu žádný jiný film, z doby před "Pražským studentem", podobný zážitek nezprostředkuje. Jeho tragický přesah rovněž umocňuje vnitřní podprahovou sílu díla. Nástup německého filmu, budoucího krále němého filmu, nemohl proběhnout lépe. (03.04.2021)

Jeden ze základních kamenů celovečerního filmového horroru má ostré hrany a barvitou šeď. Pořád jsem si říkal, proč do hlavní role vybrali tak děsivě odpudivého herce a pak mi došlo, že pro ten atmosféricky strašidelný závěr. Jak málo v horrorech dvacátých let stačilo k navození správné horrorové atmosféry. Ono to ze začátku vypadá jako romantické drama střetu nižší a vyšší vrstvy a milostného čtyřúhelníku s nádhernou Češkou Lydou Salmonovou v roli proradné Lidušky, ale ten závěr, u toho bych si v roce 1913 v kině okousal nehty až po první klouby a doufal bych, že mi do Nosferatu stihnou dorůst. (09.02.2016)

Tento film není expresionistický, jak tu všude zaznívá. Byl natočen mnohem dříve, než Caligari rozpoutal vlnu expresionistické kinematografie. Nenajdeme tu expresionistické kulisy ani líčení, a pohyb herců po scéně není diktován výtvarnou kompozicí. Pražský student má blíže spíš k Sjostromovu Vozkovi smrti - využitím dvojité expozice, mysteriózním příběhem, ale i civilnějším pojetím než pozdější německá díla. Srovnávání s expresionistickými díly tedy není přesné, protože je pouze předznamenává - sám je představitelem ranější kinematografie, která ještě nebyla zdaleka tak propracovaná. Film však stojí za shlédnutí, mimo jiné i proto, že v něm jsou zachyceny mnohé pražské reálie (Belveder, pražské panorama, sousoší na Karlově mostě atp.) (11.04.2010)

"Nejsem bůh, ani nemohu být ďábel, ale s pohrdáním vyslovuji tvé jméno. Protože kdekoli budeš ty, tam i já budu." Vynikající film o Balduinovi, bezstarostném studentovi a nejlepším šermíři v Praze, který se upíše mefistofelskému Scapinellovi, jenž si výměnou za balík peněz vezme Balduinův obraz v zrcadle. Wegener opět potvrdil svoje mistrovství, i když mi pořád, nemůžu si pomoct, výrazově připadal jako tlustší Ladislav Pešek. Tvůrci si zajímavě pohráli s klíčovým motivem dvojnictví a připravili celou řadu působivých scén, kdy se Balduin se svým druhým já utkává. Samozřejmě tu najdeme i nedostatky - v prostřední části Balduinovy milostné pokusy děj dost zdržují, cikánka Liduška, která při špehování svého idolu je schopná vylézt do patra domu nebo po hradební zdi, působí směšně a komicky; ale to jsou detaily. Skvělé dílo. (17.08.2012)