Dym

Naprosto perfektni povidkovej film, kde dej stridave sleduje osudy takovejch 5 nejvyraznejsich postav, ktery se vzajemne propletaj, ale vubec se to nerozpada na jednotlivy epizody, ale pusobi to jako jeden celek. Jednotlivy epizody sice neprinasi kdovijak originalni dej, ale spojeny takhle vcelku davaj fakt paradni atmosferu a film nenudi ani chvilku, coz je docela vykon, na to, ze se tu nedeje zadna akce nebo tak neco, vetsinou se jen mluvi a film ma skoro dve hodiny. Krom toho tu jsou naprosto perfektni herci v cele s Keitelem a Hurtem. (18.11.2008)

Tohle není Jim Jarmusch... Ale není to o nic horší než Jim Jarmusch! Moje velká srdcovka z let, kdy jsem nenasytně vymetal artkina a filmový kluby, ve kterých tenhle skvělej kousek tenkrát (v půlce devadesátek) často frčel a já ho taky opakovaně vídal. A přitom dneska tak nesnáším užvaněný filmy. Ale ono není žvanění jako žvanění. Třeba žvanění v Kouři mě baví ještě i dneska, na nic si nehraje, nepředstírá nějakou filosofickou závažnost a existenciální hloubku, ani to není sebevzhlíživý otravný žvanění pro žvanění, jako třeba v novějších filmech od Tarantina. Zkrátka okruh přátel a známých od vidění zevluje a setkává se při nákupech v prodejně kuřáckých potřeb, kde spolu přitom kecají o všem možným, prostě o životě. A postupně se z tohohle místa a od některých jeho návštěvníků rozehrávají více nebo méně uvěřitelné, každopádně vždycky zajímavé dílčí dějové linie. A i když se u té vší "člověčiny", "laskavé hřejivosti" i nešikovného přehrávání (Perrineau) dneska už cynicky ušklíbám, kvůli starým časům musím zaokrouhlit nahoru. Prodavač za pultem geniální Harvey Keitel, místo činu Brooklyn, nejspíš trochu zidealizovaný, ale asi ne tolik, jako třeba Montmartre v Amélii. (05.01.2020)

Milá mozaika propojujících se příběhů, ať už vyprávěných nebo těch co se odehrávají přímo před našima očima. Všechny jsou zahalené dýmem, ale přesto jsou hřejivé a příjdou k chuti. Je to radost sledovat skvělé herecké výkony a chytré pointy, ve filmu, u kterého se přemýšlí a reflektuje dobu, stejně přesně jako Auggieho foťák zachytává čas. Závěrečný Vánoční příběh zahřeje u srdička. Musím se o víkendu zajít podívat na babičku. Co bychom to byli za přátele, kdybych ti nemohl svěřit svoje tajemství? (04.03.2013)

Bylo to přesně tak jak jste tu slibovali. Film mě pomalu ukolébal do sladké blaženosti, zastřené lehce šedivým oparem. Dýchla na mě pohoda v "hořkosladkém" příběhu ,kde nechyběl humor a nechyběl smutek. Dýchl na mě život sám. Smoke mě přesvědčil ,že není dobré pořád někam spěchat ,protože pak nic nepochopíte. Takže nikam nespěchám ,ale už je pozdě a ráno musim do práce..... (09.06.2008)

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%] (12.05.2024)