Kráľovná prekliatych

Slabý film o upírech, který netěží z herců ani režisérů, ale sází pouze na hudbu a snahu o vybudovanou atmosféru. Poslední filmová role náhle zemřelé Aaliayah je pro mě dokonalým převtělením člověka do matky všech upírů. Příběhově velká slabota, která trochu doufá v aspoň minimální znalost Interview a upírem nebo některého díla nejvýznamnější spisovatelky o upírech, Anna Rice. (04.09.2007)

Vezmu-li v potaz, že tady vyšly jen dva romány Anne Rice z její Upíří kroniky, a to první a šestá kniha z celkového počtu 12ti románů - nemůžu se divit, že v tom mají všichni zmatek. A to nepočítám vazby na trilogii Hodina čarodějnic, která také ve skutečnosti ani trilogií není. Královna prokletých je adaptací knih The Vampire Lestat a The Queen of the Damned, které přímo navazují na Interview s upírem. Adaptací aktualizovanou, moderní a zcela nezávislou na prvním filmu. Zapomeňte na Toma Cruise, Brada Pitta a Kirsten Dunst. Nyní nastal čas na Stuarta Townsenda, Marguerite Moreau a Aaliyah. Lestat de Lioncourt už v knížkách prošel razantním vývojem, takže osobně nemám problém s jeho kapelou, která vykrádá pro své klipy německé expresionistické filmy ;) Jediné, co je skutečně odporné, je srovnání Antonia Banderase a Matthew Newtona. Vzhledem k nulovému prostoru, jaký dostala celá širší rodinka, tohle skutečně nebylo nutné. (09.01.2011)

Proti Lestatovi Toma Cruise z vynikajícího INTERVIEW S UPÍREM (také z pera Anne Riceové) nemá ten Townsendův sebemenší šanci a v podstatě lze platnost tohoto tvrzení vztáhnout na celý film. Námět přitom není zlý, celá ta MTV, gay-like emo stylizace mi k němu ale vůbec nesedla - všechno zde vypadá strojeně a jako pouhá hra na gotiku. V rámci obsazení je také dost mimo mísu Vincent Perez, ale ten, pokud si dobře vzpomínám, nebyl přínosem pro žádný film, ve které se objevil. Ve výsledku nehodnotím ještě úplně špatně, protože jednak jsem se u filmu nenudil a potom hudbu (a samotný zpěv) upíra Lestata a jeho kapely pořídil a spolu zkomponoval Jonathan Davis, lídr mých oblíbenců, amerických KORN (ve snímku si navíc střihne cameo překupníka s lístky). II Scénář: Scott Abbott, Michael Petroni (adaptace stejnojmenného románu americké spisovatelky Anne Riceové). Hudba: Jonathan Davis, Richard Gibbs. 60% (21.09.2010)

Zoufalství - herecky mizerně obsazené, Stuartův neintonující a teatrální Lestat pouze deklamuje duté promluvy k ostatním úděsně vybraným postavám (co ti to udělali, Marie?). Příběh vystavěný z efektně upravených kousků master-piece upířin Anne Riceové, prostředí doslova divadelní a polystyrenové křičící "interiéry, vole" (asi málo peněz? - jen to moře prý nebylo nakreslené), triky ničivě úsměvné - od věčného kousání do krku a brady od kečupu po "létání" upírů, přes příchod Akashy skrze oheň. Prostě "haha" televizní film zaměřený na fenomén krve/zubů (Lestat má dokonce špičáky hned čtvery), veselých triků, kruté hudby a domorodého kostýmu Akashy, která měla být vlastně z Egypta, ale tvůrci na to při všech těch cool úpravách asi nějak zapomněli. (01.08.2011)

Ze samých temnot nelidské existence vyplouvá na vlně moderního „hororu“ velmi ošizená kopie zavedených postupů a krom myšlenky, že být upírem je celkem cool nepřináší na zřetel hororoživců nic převratného, či jinak alespoň zajímavého. Když vyšel na spalující světlo upírský projekt Interview s upírem (1994), spojoval v sobě jistou gotickou temnotu, silné charisma hlavních postav a jisté znepokojivé napětí, jenž se s vyprávěním pojilo. Královna prokletých nemá ani jeden z těhle prvků a krom snahy vymanit se cucání z krku teenage produkci, můžu vyzdvihnout jediný prvek: Hudbu! Moderní alternativní metal současných velmožů tohoto řemesla jako jsou Disturbed, Marilyn Manson nebo Papa Roach, chytře napsané Jonathanovi texty s návazností na příběh, temný sound a když už i to nevinné přitakávání původně asi dobře myšlenou kamerou zařízli jak rosoloidního pašíka na zabíjačce, patří Jonathanu Davisovi hlavní dík, že jsem vydržel až do konce. Lestat, jakožto kříženec Erica Dravena z Vrány a kupy pokusů vyrovnat se lepším představitelům česneko-nemilovného řemesla, působí spíš tragikomicky a kdyby Stuart Townsend vysával dívčí krčky Megacucem 6000, alespoň by byl něčím originální. Stejný problém jsem měl u všech postav, které nebýt té slušné kostýmní základny, nijak nezaujali, nedoplnili snahu scenáristů (byla-li nějaká). Michael Rymer tak natočil mizerný horor, slušný koncertní miniklip, televizně se tvářící spletenec slepený žvýkačkama v podobě několika podobných filmů, ale rozhodně nenatočil napínavou podívanou, která by stála za nějakou investici času a těžce vydřených měďáků. 3/10 (29.05.2005)