Vyloženě rodinná historie

Nejdřív to vypadá na poněkud nešikovný pokus o komedii. A když se nastolí téma (všemi vydržovaná rodinná stráž, která začíná ostatním vládnout), vypadá to na velmi nešikovný pokus o metaforické ztvárnění tehdy bohatě reflektované totalitní reality. Nešikovný tím, jak jsou dotyčné jevy prvoplánově zpodobňovány zcela nevěrohodnou "rodinnou historií". Jenže jak se rodinné poměry postupně "normalizují", ukazuje se, že nejde o žádnou metaforu nebo alegorii. Žádná hra jinotajů, nýbrž doslovný obraz fungování policejního komunistického státu (předkládá se i proces jeho geneze, ten ovšem vyznívá realisticky asi jako Rousseauova společenská smlouva). Cenné na tom všem je, že zrovna tak, jako nejde o metaforu, nejde ani (alespoň primárně) o nadčasové postižení totalitního režimu, nýbrž (jak se postupem děje stále silněji projevuje) o zobrazení zcela konkrétní dějinné zkušenosti, totiž dosavadního dvacetiletí vlády KSČ v naší vlasti - tudíž velmi příhodně "vyloženě rodinná historie". Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: Takovéto zobrazení politicko-společenské situace na jedné rodině v jednom domě nejenže muselo být tehdy velmi silně provokační, ale zároveň - protože členové rodiny jsou ti, kteří k sobě patří, děj se co děj - je nám potomkům dokladem, že tehdy ještě existovalo silné povědomí (byťsi iluzorního) národního společenství, k němuž tato inscenace promlouvá, společného údělu, na nějž se odvolává. Dnes už je takové pojetí pochopitelně sotva myslitelné, ale podíváme-li se na tématicky příbuzné (divácky náročnější, myšlenkově propracovanější a umělecky hodnotnější) filmy té doby, autorů jako Juráček, Schorm, Němec či tandemu Procházka - Kachyňa a jiných, shledáváme, že Zelenkova - Dudkova inscenace je v tomto ohledu unikátní už v době svého vzniku. O to je cennější. Domnívám se totiž, že stejně jako přímočaře oslovuje tehdejšího masového diváka, je nám bezděky i přímým průhledem do reálné společenské atmosféry "jarní" a zvláště posrpnové, což se o dílech zmíněných autorů, při vší úctě, kterou k nim chovám, asi říci nedá. Vyloženě rodinná historie totiž oslovuje společenství jakožto společenství, a sice (opakuji se) společenství občanů Československa v jeho konkrétní nedávné minulosti a současnosti. Spíše než tím, co zobrazuje, je tedy zajímavá a důležitá tím, jakou metodu k tomu volí - ta se zde totiž stává součástí obrazu samého. K celkovému dojmu přispívá i ztvárnění postav (také mě zaujal zejména Haničinec), jakož i jejich početní omezenost (všeho všudy osum figur), díky níž přinejmenším některé postavy nesou víc než jedno určení (nejmarkantněji postava nejmladšího bratra). Nejvyšší míry palčivosti a provokativnosti hra dosahuje samozřejmě ve finálním "převratu" a jeho vyústění - principielní zpochybnění "socialismu s lidskou tváří", aniž by bylo zapotřebí sovětské okupace. (Tato fáze stojí za srovnání se závěrem Vorlova Kouře a to nejen proto, že v určitém momentu se její neoptimistická jasnozřivost zdá prorocky komentovat i sametovou revoluci 1989. Každopádně by bylo zajímavé vědět, kdy přesně doznal scénář své konečné podoby). Záhodno všimnout si ještě jedné věci: Téměř všechny postavy představují snadno rozpoznatelné typy či "funkce" (pro základní orientaci viz komentář papyrosaurův), s jednou vyjímkou - tou je Záhorského postava starého tatínka. Mnohé z jeho charakteristik sice umožňuje různé spekulace stran jeho významu, přesto je patrné, že jeho pozici v "rodinné historii" přesně nic konkrétního neodpovídá, nezapadá do koncepce. Což je u postavy, která je zde alespoň de jure nejvyšší autoritou (de facto ovšem ve stejné situaci jako ostatní "střežení"), zvlášť frapantní. Svými vlastními spekulacemi nechci přetěžovat tento už tak přes slušnou míru natažený komentář, nemohu však své spoludiváky neupozornit, aby se při případném rozjímání díla vydali i tímto směrem - ono "doslovné" zobrazení disponuje touto význačnou, nicméně doslovnost překračujcí postavou. Na závěr si ani já neodpustím jeden (možná nepřesný) citátek, aby se neřeklo, že tam tu nadčasovost vůbec nevidím: "- Budeš si všímat, kdo je proti. - Jako proti čemu? - No, prostě proti." (11.12.2014) (menej) (viac)