Substancia

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.   Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty. (12.07.2024)

Demi Moore vypadá i v jednašedesáti k sežrání. Takže díky autorce tohoto filmu, že ji vytáhla z diváckého zapomnění. Plus (také nahá) Margaret Qualley. Skoro bych si připadal jako v devadesátkách. Jenže to nedovoluje současný dravý režijní styl. Na druhou stranu tu máme inspiraci body horory ještě o nějakou dekádu staršími. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha, v duchu úvodního záběru ignorující zákon zachování hmoty, už zase jela na správné vlně. (05.07.2024)

Sexistická giallo soft porno variace na Aronofskyho Requiem za sen, zkombinovaná s Garlandovým snímkem Men a Lynchovým Sloním mužem. Hlavní poselství o absurditě lidské povrchnosti předává režisérka Coralie Fargeat divákovi velmi neortodoxním způsobem, který jde v závěrečné části až přespříliš za hranu lidské únosnosti a důstojnosti. Pět z pěti dávám pouze z důvodu, jaké haló, diskuzi a nevoli mezi diváky tento kontroverzní počin vyvolal, a přesně o tom kinematografie je. Kultovní film a jeden z nejzásadnějších počinů uplynulé dekády, o Substanci si budou povídat ještě tři generace po nás. Plná palba. 👌 (29.06.2024, KVIFF) (30.06.2024)

Poučný příběh o tom, že pravidla jsou od toho, aby se dodržovala; zvlášť když jde o zázračný preparát, který si člověk hodlá aplikovat do těla. Zpočátku jsem měl trochu mrzení, že jsem ze strany režisérky nezaznamenal snahu budovat atmosféru a pokoušet se diváka strašit - namísto toho rozjíždí "jen" zábavnou přímočarou satiru. Jakmile se ale začne vnitřní psychologický boj mezi hrdinčiným chtíčem a racionální vůlí (vzpomněl jsem si živě na své pokusy zanechat kouření :D) projevovat i fyzicky, nabere Substance šílené grády. U toho filmu si člověk několikrát říká, že asi bude brzo končit, protože už se rozjel do měřítka, kam se ostatní horory dostanou vyloženě až ve finále... ale Fargeat pak vždy snímku do žil píchne další injekci body horor humusu a povznese tu jízdu o další level výš. Tahle ženská má koule. Trochu se divím, že to v Cannes dostalo zrovna cenu za scénář, protože ve finále si to dělá tak trochu co chce, pravidla fikčního světa jsou načrtnuta jen velmi volně. Čekal bych tedy spíš úspěch u diváků půlnočních projekcí než u kritiků, ale zázraky se občas evidentně dějí. Substance asi na konci roku nebude můj nejoblíbenější horor sezóny, vždy v tomhle ohledu upřesnostním seriózní hrůzu a děs, ale zároveň je třeba říct, že málokterý film má na sobě napsáno INSTANT CLASSIC takhle velkými písmeny. (30.06.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)