Ještě nejsem, kým chci být
Obsahy(1)
Libuše Jarcovjáková je legenda světové fotografie a nespoutaná žena, která se vzepřela všem konvencím. Její život je mozaikou fascinujících setkání a divokých příběhů – od drsného undergroundu komunistického Československa, přes exkluzivní focení pro módní špičky v Tokiu, až po dramatický útěk do západního Berlína, kde byla svědkem pádu Železné opony. Z tisíců analogových fotografií a stránek osobních deníků vznikl v režii Kláry Tasovské formálně jedinečný dokument, který nadchl publikum na festivalu Berlinale. (Aerofilms)
(viac)Recenzie (18)
Intenzivní ponor do jednoho života coby alternativní historie jednotlivce vůči historii světa jednak pohlcuje bezprostředností a otevřeností, ale současně zcela vyráží dech svým formálním zpracováním. Před zhlédnutím může propagací vyzdvihovaný fakt, že film sestává z 3000 fotek, působit omezujícím i odrazujícím dojmem. Po projekci představuje zcela zásadní konstatování statického zdroje, který se v nevídaně bravurní symbióze s čteným přednesem osobních deníků, hudbou, ruchy a především střihem proměňuje do živého tvaru obdařeného duší. Tohle není žádná slideshow, ale ex-post-pixilace fascinujícím způsobem naplňující samotnou esenci animace. Stejně tak i životní příběh Libuše Jarcovjákové ač vymezen ikonickými mezníky letopočtů 1968 a 1989 nabízí zcela osobitý vhled do dané doby stranou obvyklých asociací a zbanalizovaných klišé. Namísto běžného "být při tom" zde dostáváme záplavu autentických záznamů nekompromisního žití velkým dějinám navzdory. ()
Film složený jen z fotek, ale vyprávění a emoce v něm fungují dokonale a je to výborná výpověď o době, ve které se odehrává a paní fotografka je osobnost (potvrzeno i diskusí po projekci). Fotky vypadají obyčejně, ale mají svůj styl, kterého se drží po celou dobu. Ve filmu jich je prý tři tisíce. Tohle bych poslal na Oscary, na rozdíl od Vln to může zaujmout i v zahraničí, ale to asi chci po ČFTA moc (na Lvech bohužel tipuju nominaci jen na dokument). ()
Z předpremiérové projekce s debatou v Bio Oko, zařazené v rámci cyklu Girl Power, kurátorovaného skvělým ženským tandemem Annou Krejčířovou a Zuzanou Černou, jsem byla nadšená. Libuše Jarcovjáková, v rozhovoru se Zuzanou Černou otevřená stejně jako ve filmu, ještě mnohé doplnila a spolu s Klárou Tasovskou zodpověděly otázky diváků, na které samotný dokument nestačil. A její fenomén se vyloupl v nakažlivém espritu a kráse. Nicméně dokument samotný nějaké chyby má. Diváci se právem ptají, proč tak uťatý končí zrovna po roce 89 a nepokračuje dál, co dělala Jarcovjáková v devadesátkách a v prvních dekádách 21. století, jak si získávala důvěru tak specifických skupin na okraji, ať už ve vietnamské nebo romské komunitě nebo v pověstném T-klubu, kde se scházeli příslušníci LGBT+ z lepších vrstev... teprve doplněním Jarcovjákové vzniká plastičtější a věrnější obraz ženské, která se s těmi lidmi autenticky sžívala, chodila k nim domů do rodin, jezdila s cikány na východní Slovensko a stejně důležité jako fotit pro ni bylo nefotit, dokud není přijatá a její focení není přirozenou součástí soužití... Vybrat 3000 fotek ze 72.000, které Kára Tasovská s A. Kashcheevem dostali k dispozici, se zdá jako nadlidský úkol, ale trochu jinak se na to pohlíží s informací, že to už byl Jarcovjákovou digitálně zpracovaný archiv, tedy chronologický - a dostali k němu i její podrobné deníky. (Naopak po r. 89 Jarcovjáková archiv zpracovaný ještě nemá, což bylo pro autory filmu velkou překážkou). A když člověk poslouchá živá vyprávění Jarcovjákové, neubrání se dojmu, že se z toho všeho dal složit i o dost jiný obrázek, který by Jarcovjákovou nejspíš vyobrazil ve značně jiném světle, než jaká z hotového dokumentu vychází - např. ještě ne tak zcestovalá a vyrovnaná, příliš samotářská, depresivní a sebedestruktivní - Jarcovjáková je ale mnohem plastičtější, sebevědomější a vitálnější osobnost. *** Doporučuji nenechat si ujít její velkou výstavu ve Veletržním paláci, která minimálně nějaký další rozměr do mozaiky přidává (cyklus stárnutí těla, cyklus s umírající matkou apod.). *** S O.R.L.*~ ()
Fotografie asi neocením, protože mi to přišlo jako obyčejné výcvaky všedního dne, ale to je možná ta autentičnost. Ovšem je to pozoruhodné vyprávění o životě jedné neobyčejné ženy, která se vzepřela konformnimu životu, která uměla propít celou noc s dělníky, stejně jako se nebála odcestovat za příležitostí na druhý konec světa. ()
Po delší době český dokument, který si opravdu zaslouží velké plátno. Příběh rozprostřený do více než dvou desetiletí v životě fotografky Libuše Jarcovjákové je sestavený výhradně z jejích fotografií, sestříhaných do působivé, hravé a nebývale dynamické koláže podmalované doprovodnými zvuky a předčítáním z autorčiných autentických deníkových zápisků. Příběh o hledání osobní identity a domova postupně proplouvá mnoha navazujícími tématy, zatímco tisíce převážně realistických fotografických snímků demonstrují dobu a život v Československu v letech 1968 až 1989, nicméně podíváme se i do Japonska nebo Západního Německa. Zásadní jsou přitom četné autoportréty samotné Libuše, která v nich s překvapivou otevřeností obnažuje kromě svých myšlenek a mnohdy dost intimních zážitků i své tělo a zachycuje tak svou fyzickou proměnu i profesní vývoj v průběhu času. Formálně osvěžující a vytříbené dílo, které má i díky veskrze univerzálním tématům reálnou šanci rezonovat jak u domácího, tak u zahraničního publika. ()
[vzpomínky na LFŠ] U fotografky, která co půl hodinu vyfotí dva snímky (jak jsem se mohl přesvědčit, když jsem popíjel poblíž stolu, kde po projekci seděla) není lepší metody vyprávění o jejím životě, než skrze její fotky. Sic moje nezálibu v overvoicech nepřekonalo ani jeho svěření neučenému (leč velmi srozumitelnému) hlasu protagonistky, tak tahle procházka neutěšeným životem a prostředím nabízí syrovost, detail a autenticitu, kterou mě těší, že je schopné publikum tak intenzivně ocenit. Tohle byla moje první projekce totiž s oním mýtickým několikaminutovým potleskem publika v závěru. ()
Pecka! Nekompromisně upřímná zpověď umělkyně a jako důkaz obraz z tančících fotografií, dokumentující její životní cestu. Zajímalo by mne, zda alespoň před ve stoje tleskajícím publikem ve velkém sále Thermalu se alespoň trochu cítila být tím, kým chce být. Každopádně pro nejednoho z nás se stala velkou inspirací. A to vše se z plátna přeneslo do sálu díky netradičně a výjimečně pojatému dokumentu. ()
Záznam kolaborace se životem, který se nebude tak snadno opouštět, ačkoliv jsem o něj v žité rovině nikdy moc nestála. Taková je moc fotografie. Obrazy historických momentů hrdinství každodennosti, které mé oči zřídkakdy nechají suché (zvlášť na velkém plátně). Autoportréty jako scenérie individuality, její variability, depersonalizace, povědomých tváří a nekonečného ohledávání. Vším tím je Libuše Jarcovjáková, která mi pomohla uvědomit si, že dokud budu držet prst na spoušti, přetrvám. ()
Formátem podobný snímek s Coraxovým To nejsem já. Porovnávám, protože jsem oba filmy viděla ve Varech za sebou. Zatímco Corax byl mnohovrstevnatý, nabízel obecná témata, jež se dotýkají každého z nás a definoval v nich sám sebe a vlastně kohokoli, tak film o LJ je velmi popisným a chronologickým vyprávěním o životní a umělecké pouti konkrétního člověka. A protože mám ráda podobenství, metafory, kontexty...musím říct, že Corax mě dojal, Libuše ne. Její přímočarost zvláště v ženských tématech, neskrývané milostné avantýry, protloukání se životem v temné totalitě, to vše je spolu se čtením deníkových záznamů určitě výjimečné svou otevřeností, ale ten vzájemný emoční dotyk, jež jsem citelně vnímala u Coraxe, jsem u filmu o LJ nezaznamenala. Fotografie výborně ilustrovaly umělčinu životní etapu od jejích 16 let a ukazovaly především sociální bublinu fotografky. Často prostředí, na které jsme dávno zapomněli nebo ho ani nezažili. A toho potenciálu svědectví tvůrci filmu dokonale využili. Nevím, zda si ostatní kladou stejnou otázku jako já. Ty snímky, na nichž je LJ, fotila opravdu ona? V tom případě před ní smekám, protože pracovat se samospouští tak, aby vznikla dobrá fotka, je hodně těžké. ()
Pozoruhodný život zobrazený pozoruhodným způsobem. Pouze ve fotkách autorky doprovozený jejím komentářem/deníkem. Obecně to využití díla je unikátní a celý film sestříhaný naprosto famózně dynamicky a s neméně cool hudbou. Opravdu paráda. 80% ()
Drásavě obnažená výpověď undergroundové fotografky o svém životě a prožitcích (čtená mužským hlasem) jako doprovod k jejím podobně nemytým a obnaženým fotkám. ()
58. KVIFF - první film který jsem viděl poskládaný z fotek a vyprávění z deníku, což dohromady vůbec nemělo vliv na celkový skvělý prožitek ()
Nic jsem nečekal, ale po úvodu jsem byl nadšen. Sice je celý film složený jen a pouze z fotek, ale v žádném momentu nebyl nudný, ale až občas i dojímavý. Scénaristicky perfektní, uchopení příběhu také, krásná režie a vedení děje jak by smet. Naprosto zasloužený standing ovation. [KVIFF 2024] Dodatek: Asi to tak nebude fungovat u všech, ale i po dvou měsících mi film prochází hlavou. Stále přemýšlím nad svým životem a tak trochu cítím, že mi Libuše Jarcovjáková změnila pohled na vše. Od doby vidění si tak říkám, že poselství filmu je tak trochu třeba naplnit i u mě. A nejen životní, ale i co se týče umění. ()
Ačkoliv na letošních Varech bylo celovečerních českých filmů jako šafránu, našlo se zde i pár výjimečných kousků. A ačkoliv jsme neviděl Vlny, trochu tuším, že tento bude nejlepší. Režisérka Klára Tasovská tu totiž na celovečerní stopáži používá (né nutně originální) metodu still image film, tedy vyprávění jen a pouze pomocí statických fotografií (ještě aby ne, když je to film o fotografce). Ve spojení s autentickým hlasem hl. protagonistky, výborným soundtrackem a dokonalou střihovou skladbou pak nelze nic než chválit. Jediné co mi trochu vadí je fakt, že osobních příběhů, jako je ten Jarcovjákové, je v komunistickém československou desítky, ne - li přímo nižší stovky. Na druhou stranu díky tuctovému příběhu zde vyniká režisérčin rukopis, načež vám sledování takového příběhu ani tolik nevadí. ()
Ačkoliv ve filmu není ani jedno jediné video, jedná se dle mého názoru o jeden z nejlepších filmů letošního festivalu v Karlových Varech. Upřímná a osobitá zpověď dnes již uznávané fotografky Libuše Jarcovjákové ukazuje příběh, jakým si prošla. Tisíce fotografií a úryvky z deníků doplňuje zvukový podkres, který filmu dodává živost a pohyb. Způsob, jakým je snímek udělán pro mě byl osvěžujícím a příjemným překvapením a životní příběh mně dosud neznámé umělkyně mě rozesmíval i dojímal. ()
Odzbrojujúco otvorený a úprimný pohľad do života jednej ženy prostredníctvom jej denníka a fotografií. V protiklade s divokým životom zachyteným na fotkách vás spomienkami sprevádza monotónne a nezainteresované čítanie z denníka. Na začiatku mi tento koncept pripadal neudržateľný, na konci mi bolo ľúto, že posledných 30 rokov sa vopchalo do 5 minút. Toto sa nevidí každý deň. A ani rok. ()
Věděl jsem, ze když jsem byl nadšený z filmu Všechna krása i zabíjení o Nan Goldin, ze se mi bude nejspíš líbit podobný koncept filmu o její středoevropské spriznenkyni. Nemýlil jsem se. ()
O Libuši Jarcovjákové jsem před filmem nikdy neslyšel, tudíž jsem šel do kina úplně naslepo. Ale výsledek je naprosto famózní. Zvolený formát je jedinečný a díky fotkám autorky je předkládané dílo autentické i intimní, a zároveň úplně autorské (mimo jiné díky čtení z deníku fotografky). Kolik z nás by mohlo říci, že žili naplno, ať už si to vyložíme jakkoliv? Nedivím se, že L. J. ještě není, kým chce být - její autenticitou je (alespoň mi to tak přišlo) neustálé hledání; míst, lidí, situací, sebe. Strhující a inspirativní film. ()
Súvisiace novinky
Finále Plzeň láká na exkluzivní premiéry
Filmový festival Finále Plzeň nabídne divákům exkluzivní možnost zhlédnout řadu premiér a předpremiér českých filmů. Od 20. do 25. září se v západočeské metropoli představí snímky, které teprve čeká… (viac)
Jubilejní 50. ročník Letní filmové školy se blíží
50. Letní filmovou školu Uherské Hradiště zahájí ve světové premiéře komediální snímek režiséra Šimona Holého Hello, Welcome o třech herečkách, které se společně vydávají na festival do Karlových… (viac)
MFF Karlovy Vary v číslech ČSFD a očima agentů
V sobotu 6. července skončil 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. V rámci slavnostního zakončení byly samozřejmě rozdány festivalové ceny, a jak jsme zde psali, hlavní ocenění… (viac)
Reklama