Jakob klamár

„Klamár Jacob” dovtedy klamal, pokým svitala nádej na lepšie zajtrajšky, ktoré vôbec niekedy aj prišli, alebo aké mali vlastne ľudia vyhliadky v ghette, keď im každý jeden deň hrozila deportácia do koncentračného tábora... ? Mám schvaľovať konanie Jacoba Heyma, z ktorého sa vykľul akýsi "patologický klamár" , alebo ako by ste sa vy zachovali práve na jeho mieste, povedzme - úplne navlas rovnako... ? Samovraždy nebývali absolútne ničím novým, áno, na dennodennom poriadku, pričom odteraz, akoby priam nastala ich definitívna stopka ! Tak predsa to má potenciál rozprávať ("prezentovať"), aké sú "nové správy" z jeho skvelého RÁDIA , t. j. ako postupujú Rusi, kedy bude konečne koniec krviprelievania... ? I malá Lina, sa určite poteší ďalšej rozprávke, však ? Aj dvaja zamilovaní holúbkovia Mischa s Rosou, majú hneď lepšiu náladu, akonáhle sa dozvedajú "pozitívne informácie" . A niekdajší "barber" Kowalski, už premýšľa, ako potom rozbehnúť čerstvý biznis... / Do deja sa súčasne a »sústavne« primiešavajú i skvostné flashbacky, tiež aj náležité predstavy o budúcnosti, že celému sledu vývoja udalostí, dominuje najmä hlavný aktér - český HEREC pán Vlastimil Brodský, a to konkrétne v mimoriadnom: východonemeckom-československom filme o holocauste, nominovanom na Oscara, pod režisérskou taktovkou Franka Beyera, ktorý vskutku nakrútil dosť strhujúci snímok, čo ma nikdy nenechával chladným, i keď som tušil, ako nakoniec skončí, nič nemení na tom, že sa jednalo o čosi naprosto fascinujúce, čo ma mierne povedané - vyviedlo z rovnováhy. PS: Nemyslím si, že by bol príbeh čisto fiktívnym. (31.07.2021)

Kdo by byl řekl, že Brodský podal svůj životní herecký výkon ve filmu, který je u běžného českého diváka téměř neznámý. Film stojí na lidské postavě, jež se zaplétá do nevinné lži, která se mění ve velkou lež milosrdnou a plnou naděje a nakonec si vyžádá velkou oběť a vyznívá do prázdna. Scénář je velmi kvalitní a uměřeně balancující na tragikomické rovině, skvěle zvolená je i lokace pomalu zanikajícího Mostu jako zanedbaného ghetta. Trochu na škodu je spíše televizní charakter snímku, nepříliš šťastné retrospektivy narušující atmosféru života v ghettu, občasná zdlouhavost. Ze snímku o holocaustu ale určitě jeden z nejzajímavějších počinů. (15.01.2013)

Tenhle původní film s Vlastimilem Brodským je jeden z nejlepších filmů, které se odehrávají v židovském ghettu během 2. světové války. Bróďa film neskutečně táhne a ne nadarmo za něj získal cenu Zlatého medvěda. Zpočátku mě rušilo, že byl Brodský předabován německým hercem, záhy jsem si však velice rychle zvykl a stačilo si vychutnávat jen tvář, pohyby a byl jsem vtržen do děje, ikdyž Bróďa neměl svůj hlas. Je to neskutečně silnej snímek o naději, kterou Jakob dodává všem lidem v ghettu, když jim nalhává, že má rádio a tajně poslouchá zprávy a každý den dychtivě čekající lidi informuje, že Rusové jsou již velmi blízko. Americký remake, který vznikl v roce 1999 v hlavní roli s Robinem Williamsem je slabým odvárkem oproti tomuto dílu. Američané si potrpí na srdcervoucí konec a musí ukázat Jakoba jako trpitele a mučedníka, v tomhle filmu stačí jen málo maličko a je jasno, jak to dopadne....silnej, (bez)nadějnej konec. Dvě scény mě utví v hlavě vždy, když si na Jakoba vzpomenu. První - Jakob na esesáckým hajzlíku a druhou - když Jakob holčičce Leně (která teda zahrála svoji roli dítěte opravdu bravurně) za stěnou ve svém příbytku předvádí svoje " rádio" a klepe na kýbl, hlásí informace o Churchillovi, hraje hudbu při které vzpomíná, co se dělo před válkou (a do toho hraje opravdová hudba) a potom vypráví pohádku...neskutečná a silná scéna. Občasné mihotavé vzpomínky Jakoba v ghettu jen filmu dodávají pocit ztráty všeho, co měl Jakob rád. Celkově geniální film. (06.12.2015)

Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě. (26.10.2013)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)