Záblesky nádeje

Indické sociální drama nezapře dokumentární kořeny své režisérky, takže hodně těží z realističnosti a autentičnosti, ať už jde o ztvárnění jednotlivých prostředí, herecké výkony nebo příběhy tří žen - zdravotních sester - jimž jejich přátelství a sounáležitost dodává sílu v řešení osobních problémů, s nimiž kvůli společenským normám vlastní země samy nejsou schopny hnout. Jednu tak tíží samota a stesk po manželovi pracujícím dlouhodobě v zahraničí, druhé komplikuje život stavební úřad a třetí se potýká kvůli vztahu s mladým muslimem s předsudky okolí. Tempo vyprávění je však značně pozvolné a situace všech tří hrdinek se od úvodní expozice dál již příliš nevyvine. Jistým osvěžením je náhlá změna lokace ve dvou třetinách filmu, zatímco začlenění jedné magicko-realistické scény ke konci je zas naopak spíš na škodu. Jinak je ale tato čistě festivalová a citlivě realizovaná podívaná divácky poměrně přívětivá a nenáročná. (05.07.2024)

Tepající Bombaj, v níž žije své životy a osudy velké množství lidí. A někde v té skrumáži se odehrává příběh dvou kamarádek a zároveň spolubydlících, kdy jejich stereotyp naruší dárek od manžela jedné z nich, s nímž ztratila kontakt. Více jsem bohužel z filmu neměl, protože mě svou táhlostí, svým velmi pomalým tempem a nudným příběhem dokázal uspat a nedokázal jsem se pořádně probrat dříve než se závěrečnými titulky. Což mě hodně mrzí, protože na film jsem se těšil a měl opravdu velká očekávání. Zde se ta očekávání nenaplnila. Jednoznačně zklamání. [30. Art Film Fest Košice] (25.06.2024)

Mimořádně jemný, tichý, pomalý film s čistou, melancholickou duší. Začíná jako profil přelidněné, zadeštěné Mumbaie s náhledem do života dvou kamarádek v ní, a později se přesune na klidnější místo. Hraný debut zkušené dokumentaristky připomíná, s jakým zájmem a pozorností umí o pocitech postav vyprávět kvalitní autorské indické dramata. Na prohloubení působivosti jim přidává sociálně nevlídné prostředí a nelehký život v něm. Být zde šťastný znamená žít v iluzi. [Cannes FF] (26.05.2024)

V All We Imagine as Light sledujeme dvě hlavní hrdinky, kolegyně a spolubydlící, které od sebe nemohou být odlišnější. Prabha oddaně čeká na svého manžela, o kterém rok neslyšela a který je v zahraničí. Je velmi vážná, spořádaná, odmítá romantické námluvy svého kolegy, i když je vidět, že k němu také chová určitou náklonost. Anu je zas veselá svobodná duše, která odmítá domluvené manželství, a snaží se ukrást každou volnou chvíli, aby mohla trávit čas se svým milým, což pro ně není úplně jednoduché, protože nemají moc kam jít a jak být o samotě. Myslím, že Prabha Aně tuto volnost a volnomyšlenkářskou povahu závidí, což trochu narušuje jejich vztah. A to je tak všechno, co se ve filmu děje… Je pravda, že se tvůrci snažili vykreslit ty niterné pocity a vnitřní dilemata, ale já jsem nebyla schopná se na to napojit. Na festivale jsem ze všech stran slyšela rozporuplné názory. Někteří označovali film za nejlepší letos, a jiní zas nechápali, kvůli čemu je takový povyk, a já patřím přesně do té druhé skupiny. Nechci říct, že je film špatný, protože tomu tak není, ale je strašně utahaný, měla jsem pocit, že se táhne nejmíň tři hodiny. Ani hrdinky mi nebyly vyloženě zas tak sympatické, nevtáhly mě tolik do děje, takže jsem neměla pocit, že bych jim fandila, že by mi na nich nějak záleželo. Upřímně se mi třeba víc líbil indický film Santosh, který byl letos také uveden v Cannes, ale v kategorii Un Certain Regard. [Festival de Cannes 2024] (25.05.2024)

7/10. Nejdůležitějším aspektem tohoto filmu je město. Město snů a příležitostí, pestré lásky, vztahy vznikající z čiré zdrcující náhody. Ale je to také místo odcizení, okamžiků minulosti. Film pěkně prozkoumává tento bohatý tematický prostor, ale na konci se zdá, že se opět spokojí s prostým pocitem návratu k tradičnějšímu, komunálnímu způsobu života – i když je to obecně příjemné. Také - zajímavý a chytlavý soundtrack, který je pro tento typ filmů trochu neobvyklý. [58.KVIFF] (30.06.2024)