Faunovo velmi pozdní odpoledne

Sarkasmus Chytilové jde pod kůži a pionýrka feministického pohledu na svět u nás se s pány tvorstva moc nemazlí. Faun coby symbol mužství pocházející z mediteriánských bájí tu je zastižen v podzimu svého života a má podobu fenomenálního Leoše Suchařípy, jehož doslova fyzické herectví posouvá percepci někam dál, až k pocitu, že divák je svědkem mimořádného jevu - Suchařípa se často doslova dusí a zalyká textem a jeho sešlý Casanova má v sobě sukničkáře i slabocha zároveň. Více než zjevná je aluze na báseň Faunovo pozdní odpoledne, kterou napsal francouzský prokletý básník a symbolista Stéphane Mallarmé. I jeho Faun především vzpomíná na své obcování s nymfami. Faun, Pan, Satyr či Silén je přírodní božstvo spjaté s lokalitou lesa a bylo původně v naračním světě mediteriánů chápáno jako bytost pozitivní, křesťanství ho však vytlačilo do sféry démonické, negativní. Tenhle zajímavý posun jakoby se odrážel i v konceptu Věry Chytilové - muž je ochranitel, přirozený spojenec ženy, který je ale často více než směšný, sebestředný, ješitný a třeba hypochondrický, na což Chytilová ráda poukazuje...navíc reflektuje jev poněkud více obecnější, a totiž fenomén přechodu, který nepostihuje jen ženy, ale zjevně i mužskou část populace, počínající krizi středního věku pak mnohý z mužů řeší přerodem ve Fauna a tuto zahání čím dál mladšími a mladšími milenkami. Jsme směšní a zároveň tragičtí tvorové... (16.06.2011)

Mužství pod ženským, byť lehce umanutým pohledem pravidelně nevzbuzuje v samozvaných pánech tvorstva nadměrné nadšení. Tím spíš, dotýká-li se tato diskrétní nediskrétnost věku tzv. vrcholu nikdy nestárnoucích mužů. Režisérčina nezastíraná jízlivost vůči věčnému amatérovi života v jedinečném Suchařípově podání jakoby na druhé straně v sobě skrývala hodně dobře skryté uznání určitých kvalit toho prvního-druhého pohlaví. Kdybychom měli hledat stopy tohoto náznaku Chytilové, nemůžeme je nenalézt v úředníkově nadřízené ztvárněněné v tomto případě velmi výstižně známou normalizační rekvizitou někdejších televizních matesů Libuší Pospíšilovou. I hořké může chutnat sladce, víme-li, co chceme a můžeme čekat. (26.08.2007)

Po dvou hrozných filmech od Chytilové jsem konečně viděl nějaký, který se mi líbil. O něčem to bylo, celkem mě to bavilo a má to i tu experimentální kameru, co Chytilová má snad v každém svém filmu. Film vypráví o stárnoucí muži, který sní o mladších ženách, teda on o nich jenom nesní, on je i balí. Nejsem si ale jistý, jestli je to hlavně o stárnutí nebo hlavně o tom udělat si prdel z chlapů. No, ať je to tak jako tak, ten film je celkem povedený a na rozdíl od jiných filmů Chytilové nepůsobí jako sestřih náhodných záběrů, ale opravdu jako film. Navíc se skvěle hrajícím Suchařípou a skvělou závěrečnou scénou, která ten film opravdu celkem dobře zakončí. 4* (30.08.2019)

Moc nemusím morality, a zrovna v této jsem nenašel vůbec nic, co by se mnou nějak rezonovalo. Díky tomu se mi zdála dlouhá a docela se divím, že je tu označena jako komedie. Vždyť na tom skoro nebylo nic k smíchu. Hlavní hrdina je podán jako ubožák, jehož dny se krátí, tak se bavte na jeho triko. Nic pro mne. (27.06.2014)

Starnúci pracovník zahraničného obchodu rád zvádza mladé slečny. Veľmi jednoduchučký dej rozvinutý spojenou kreativitou režisérky a spoluscénaristky Ester Krumbachovej výrazne získal na kvalite práve nadstavbou. Či už ide o výtvarné riešenie záberov prírody, Prahy podfarbené hudbou s výraznou Stivínovou píšťalkou, alebo o tragikomické počínanie donjuana mierne za zenitom (nezabudnuteľný Leoš Suchařípa). Zánik a zúfalstvo osamenia utopené v odoznievajúcej vlne rozkoše sa vari nikde tak pekne nepodarilo ukázať. Okrem uvedeného ma nadchla i opilecká scéna v závere filmu, ktorá ozaj nemá chybu. Chytilová bola v 80. rokoch (a koncom 70.) v plnej forme a filmy z tohoto obdobia sú podľa mňa jej najsilnejším tvorivým obdobím. (28.10.2004)