Kalamita

Šedivý, ale poklidný socialismus pod palbou satiry "Chytré horákyně československého filmu".  Vcelku umírněná Chytilová představuje přemýšlivého vysokoškoláka Polívku, který cítí, "že to všechno není nějak ono" a tak pověsí vysoké školení na hřebík a obléká uniformu strojvedoucího, aby  na kolejích hledal smysl života.  Paní režisérka tu tedy skrze Bláhovou, Synkovou i Kretschmerovou opět  cynicky exhibuje svou nechuť k normálu, který považuje jen za komfort konformity, a tak tu máme opět naprosto defektní vztahovku, ale čert to vem. Jako  kontrast dnešní masové a pokrytecké!  "piedestalizace" tzv. rodinných hodnot je tento přístup vlastně osvěžující. Inteligentní komedie, která kdysi dokázala plnit kinosály a lidé se u toho doopravdy a s porozuměním bavili. Neuvěřitelné, a tak už jen pro tenhle kontext za čtyři. (12.03.2023)

Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... (10.05.2008)

Jak jsem na Chytilovou původně nadával, tak teď mě naopak velmi příjemně překvapuje. Kalamita je zajímavý a zábavný film ze železničářského prostředí (které mi je sympatické, už jenom těmi vlaky, nádražími a nádražkami - btw, jedna, která tam byla a jedli v ní, vypadala jako nádražka v Přerově), který je dost dobře zrežírovaný a díky tomu i skvěle funguje. Chytilové se tohle fakt povedlo, sice se "zklidnila" s kamerou, ale vůbec to nebylo na škodu. Dokonce to i fungovalo jako komedie (a to prosím pěkně od začátku do konce), dokonce jsem se u toho párkrát zasmál nahlas. Ve finále se z toho sice stane podobenství, ale ta komedie v tom je naštěstí pořád. A i tak, finále patřilo k nejlepším scénám filmu. Jako celek to na mě působí tak, že tu máme sled spolu navazujících scének, ale úplně ucelené to přesto nebylo. I tak se na to ale dá v pohodě dívat a Kalamitu můžu prohlásit za dobrý film. 4* (26.10.2019)

,,Nesmíme mluvit, nebo se udusíme!" V prvním plánu lze Kalamitu brát čistě jako slušnou oddechovou komedii: syn strojvůdce horské služby zanechal studií, aby navázal na rodinnou tradici a stal se úspěšným železničářem; je to ale velký smolař, takže na každém kroku se nám dostává do různých (často komických) malérů a kalamitních případů, které se stupňují až po závěrečné ocitnutí se s posádkou pasažérů v opravdové, sněhové kalamitě... Nicméně od počátku se nám odvíjí vnitřní boj poctivého hrdiny s okolitým světem plného protekce, úplatkářství a pošramocených lidských vztahů. V této rovině již není pouze příběhem železničářství v 80.letech, ale i satirickou kritikou společnosti.                                                         Tolik krásných figurek, z velké části v zajímavém podání tváří tehdy ne moc známých a neokoukaných: od nevěrné přimářky Jany Synkové, záletní sympatické průvodčí Jaroslavy Kretschmerové, až po moudrhého učitele Zdeňka Svěráka, který nepřímo vstupuje do života Honzy několikrát od prvního příchodu do práce až po osudovou kalamitu ve vlaku. Díky komickému nadhledu je snesitelný i komunistický stranník Václav Švorc v roli kategorického soudruha náčelníka stanice. Tyto a mnohé další postavy všech generací jsou odrazem lidí kolem nás, vytvářejí spolu jeden celek svět plný různých nedorozumění a kalamit, náhody je spojují, zapájejí do vztahů a některé z nich osud sejme i do osudového okamžiku hraniční situace. Nikdo z nás neví, kdy, s kým a v jaké situaci se náhle může ocitnout a do jaké míry nepokoje bude reagovat. Závěrečných 20 minut v ocitnutí se ve vlaku vříceném do sněhové kalamity všechno vrcholí, není nouze ani o napětí, humor, až překvapivě na rok vzniku ani o otevřenou satiru.                                                                                                            Za mě jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové. Ta dáma jako režisérka byla velice svérázní a kontroverzní, nicméně její obohacení čs. kinematografie jejími filmy ze 70.–80. let stojí opravdu za to! Závěr dá se charakterizovat jako existencialismus v humorné podobě. Tedy slovy Bronislava Poloczka, ,,Všude dobře, v hospodě nejlíp", žejo? ;-). Speciálně bych ještě vyzdvihl zajímavou jazzovou hudbu se sólem Laca Decziho na trubku, který si mimo jiné zahrál menší roli strojmistra - trumpetisty Doudy. 90% (03.02.2018)

První hlavní role Bolka Polívky a jeho první spolupráce s Věrou Chytilovou pro mne znamená hrubě nedoceněný film. Překrásná atmosféra Jizerských hor a hlavně atmosféra nádraží tady dýchá každým pórem a pulsuje pod mistrovskou taktovkou Laca Décziho. Výkony herců tehdy ještě liberecké Ypsilonky jsou přímo excelentní a pohyblivou kameru Ivana Šlapety si děj přímo vyžaduje. Žádná velká moralita na které jsme u první dámy CS filmu zvyklí, ale bravurně sestříhaný obyčejný příběh mladého muže, který „ví co chce“. Tohle je pro mne Věra Chytilová a její nejlepší film. (03.05.2008)