Kalamita

Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." (22.07.2014)

Vrstev, paralel a metafor by se dalo najít požehnaně, ale film by fungoval i pro diváky neznalé reálií normalizačního Československa. Díky přirozenému Polívkovi proplouvajícímu životem s grácií inspektora Clouseau, film šlape jako absurdní zamotaná veselohra. Ulítlý scénář kontrastuje s neodbytně realistickým režijním stylem Věry Chytilové a spolu s hudbou Laco Decziho dává snímku specifickou atmosféru. Škoda že cenzoři na Barrandově stříhali jak vzteklí, protože tady bylo našlápnuto na na něco výjimečného. I tak vznikl malý klenot. (11.12.2020)

Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek). (22.07.2012)

Možno najsympatickejšia Polívkova postava, možno najzáživnejší Chytilovej film (pokiaľ nerátame Dedictví). Prelnutie artu a komercie, vtipu a trpkosti, českej hřejivosti (to ale iba tým vtipom) a chladu nielen okolitej zimy, ale aj ľudských vzťahov. Kalamita kulminuje v závere, avšak divák sa nedočká tradičného konca, kde hlavný hrdina nájde, čo hľadá a my to sním spoločne budeme rovnako hľadať neúspešne. V Kalamite cítiť ozveny novej vlny, ale nevnímam ju ako retro, skôr film, ktorý presne zapadá do obdobia svojho vzniku. Bohvie prečo som mal film z detstva zafixovaný ako ten, ktorý sa celý odohráva v snehu zasypanom vlaku. Pokiaľ márne hľadáte stále neúspešne k Chytilovej cestu, tu sa môžete úspešne chytiť. (10.02.2014)

Hned první scéna řekne o filmu všechno - Polívka nastoupil do vlaku života, dere se do první třídy, míjí kupé a sleduje, jak v nich lidé jí, válí se a spí. Jenže když si chce dát to vytoužené pivo, musí spoléhat na milodar. Metafora žrádla se ve filmu objevuje často - nákup u řezníka či oběd v jídelně (při pohledu na UHO se mi i po letech zvedl žaludek). Pomalu se propracovává k řízení, sleduje z okna vlaku mrouskání lidí a hledá ten skutečný život, i když vůbec neví, jak má vlastně ta velká budoucnost vypadat. Kalamita bohužel odhaluje všechny nedostatky Věry Chytilové, i když zatím v snesitelné míře - velkou toleranci ke "komickým" výstupům herců (Kurva hoši či Kopytem sem) či obětování životnosti příběhu "velkým" myšlenkám (metaforičnost situace musí být jasně a jednoduše vyjádřena, ať to stojí, co to stojí). Vykonstruovanost závěrečné čtvrthodiny filmu je IMHO za hranicí snesitelnosti. (22.05.2010)