Šašek a královna

Divadelní hru jsem naneštěstí ještě neviděl. K filmu jsem přistupoval s jistými rozpaky, které však byly po pár okamžicích zahnány do kouta. Hodně se v jeho souvislosti (a vůbec Šaška a královny jako celku) hovoří o Polívkovi, kterému jako divadelnímu herci, komikovi a hlavně mimovi role v obou jejích polohách opravdu sedla (však si ji taky pro sebe napsal, že ano), ale u mně jej o dost převyšuje Chantal - obě polohy její role jsou hereckým koncertem s graciézní artikulací v obou jazycích, uhrančivými a nenávistnými pohledy, nádherným smíchem a živočišnou (přesto aristokratickou a elegantní) erotičností sršící z každého jejího pohybu, pohledu či slova. Nádherná role pro nádhernou ženu a skvělou herečku. Dobře a nápaditě zpracovaný příběh o moci, bezmoci, lhostejnosti a potřebnosti. A Kodetův němec je fakt k popukání. "Klesám k zemi, jíž zároveň opouštím!" (09.01.2009)

Vadila mi ta tématická rozháranost. Chytilová tady rozebírá více věcí (mocnost, podřízenost, zvláštně propojený vztah napříč staletími...), ale v případě tohohle filmu bych řekl, že méně je někdy více. Pak bych to ještě o nějakých 15 minut zkrátil, ale jinak se mi to moc líbilo a nebýt těchto mínusů, asi bych ten plný počet dal. Vizuálně je ten film totiž jednoznačně za 5* a už dlouho mě takhle nějaký československý film po téhle stránce neuchvátil. Hodně se mi zde líbila především kamera, ale i celková výprava, výběr kostýmů, střih... Skvělé zde jsou i herecké výkony a i vyvíjení děje, dokonce bych i řekl, že to měla Chytilová dobře promyšlené. Ono vůbec, celkově se mi to líbilo, jen škoda těch mnou výše napsaných mínusů, bez nich bych možná byl i nadšen. Stále si ale stojím za tím, že nejlepším filmem Chytilové je - zatím bezkonkurenčně - Vlčí bouda. 4* (09.05.2020)

Šašek a královna je vizuálně propracovaný snímek Věry Chytilové s Boleslavem Polívkou v jeho životní roli šaška týraného samolibou královnou v podání Chantal Poullain. Snímek vznikl zfilmováním slavné divadelní hry divadla: Husa na provázku a snaží se postihnout dva odlišné životní postoje, vztah moci a podřízenosti, střet mezi despotou a svobodným tvůrcem, polaritu lásky a nenávisti, života a smrti. To vše je zachyceno prostřednictví dialogů, pantomimických výstupů i originálních gagů kruté královny a jejího šaška. (12.04.2013)

Chytilka na začátku sešupu od předrevoluční anarchistické fantasmagoričnosti, kterou jsem na ní miloval, k porevolučním zapšklým upachtěně provokujícím agitkám – zde naštěstí pořád ještě výrazně převažuje to první. Ve své době mě to dostalo naprosto do kolen, dnes mi už vadí jednak ty názvuky pozdějších levných (oč ironičtějších, o to víc herecky, režijně a střihově odbytých) satir na tzv. českou malost, jednak fakt, že to vonnegutovské pendlování v čase (nápad to byl hezkej) je roubováno se střídavými úspěchy – tu krásně halucinogenně, onde vysloveně rozpačitě – a místo aby směřovalo k nějakému celek obohacujícímu vyústění, skončí tou nejbanálnější možnou vysvětlovací figurou. Další problém je vyvanutí dobového politického podtextu – je neuvěřitelné, jak posunuté vnímání jsme tenkrát měli a jaké jinotaje dokázali nacházet; tuhle citlivost už dnes nemáme ani my, co pamatujeme, natož divák narozený později. Ale kamera, muzika a hlavně Bolek s Chantalkou a původní divadelní linie poetického zobrazení SM vztahu, to všechno je pořád výtečné. (24.02.2013)

Slabá komedie? Nepodařená adaptace? How dare you?... Film jsem viděl dvakrát - v roce 1988 a více než třicet let poté - a dvakrát mě silně zasáhl. Poprvé mě šokovala jeho svoboda - roztančená kamera, záměrná světelná nevyváženost, příběh narušující logická pravidla vyprávění, prolínání žánrů, množství (zdánlivých?) politických narážek, to vše působilo v letech zahnívající normalizace a její unylé filmové tvorby jako zjevení. To je rovina, kterou dnešní divák o generaci mladší může jen sotva docenit. Film má ale hlubší rovinu, díky které působivost rozhodně neztratil. Dvojitý sen kastelána Slacha, v němž se stává šaškem, pokoušejícím se bavit okouzlující, ale bezcitnou královnu/slečnu Reginu, se mění v krutou hru bez pravidel a nakonec se prolne do skutečnosti šokující pointou... Vítězství šaška nad brutální mocí zůstává precizně vystavěným, nadčasovým podobenstvím. Kromě autorského a hereckého mistrovství B. Polívky a Ch. Poullain a vynikající režisérské reinterpretace V. Chytilové bych chtěl zdůraznit hudbu J. Bulise, která mi připadá kongeniální. (01.04.2021)