Kočičí hra

Örkényho hra je vlastně dost obyčejná a i v této inscenaci je znát, že potřebovala nekompromisnějšího dramaturga - místy se značně opakuje. Výkony Dany Medřické, Vlasty Fabianové a Luby Skořepové z ní však i v tomto nijak zvlášť dobrém záznamu (který se z divadelní hry snaží udělat televizní film, a proto stříhá místo přestaveb a nemá diváky - přitom reakce publika musely být do značné míry tím, co stimulovalo dění na jevišti!) dělají malý klenot hodný vaší pozornosti. I když - opakuji - pokrácení textu by rozhodně nemohlo ublížit. (19.10.2008)

Ani si nedokážu představit, jaké muselo být vidět toto představení "live" přímo v divadle. Nám zbyl alespoň tento ne úplně dokonalý záznam, ale i tak díky za něj. Škoda, že neexistuje stroj času, který by nás přenesl do hlediště Národního divadla konce sedmdesátých let, škoda že tu není i šestá hvězdička pro absolutně strhující herecký výkon Dany Medřické! (30.03.2013)

Situace v Národním byla po nástupu komunistických funkcionářů do jeho vedení velmi kritická a mnohé z význačných umělců čekaly hubené roky. Örkényho Kočičí hra ovšem překonala všechna očekávání, která zpočátku neslibovala nic velkého a slavného. Zásluhou excelující Dany Medřické a Vlasty Fabianové se z poněkud "obyčejného" příběhu dvou sester stalo legendární představení, jež si vyžádalo neuvěřitelných čtyři sta repríz. Erži Orbánová patřila k neoddiskutovatelně nejpopulárnějším, ale také herecky nejvděčnějším divadelním rolím Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl. "Čím déle jsme se textem zabývaly, tím se nám zdál zajímavější, pak nás zapaloval a nakonec jsme hořely tak, že nás museli vyhánět z divadla," vyprávěla po čase. Také o tom, jak přesto, že si s režisérem opravdu nerozuměli ani slovo, "začali rozumět". Viděl, s jakým zápalem se obě herečky pustily do práce, jak se o hře a jejím vyzněním přou, jak se do svých rolí ponořily, že jim ponechal svobodu a vlastně i hlavní odpovědnost za celou inscenaci. Stalo se něco, nad čím užaslo nejen vedení činohry Národního divadla; jak připomněl divadelní historik a kritik a později, v lepších časech také ředitel první scény Jindřich Černý: "Vztek třetiřadého dámského hereckého kádru, který ovládal stranickou organizaci v divadle, rostl úměrně s počtem repríz." A ty byly beznadějně vyprodané, diváci na příběh, v němž mnozí poznávali sami sebe nebo někoho blízkého, bouřlivě reagovali, počet repríz šel do stovek, do té doby a na dlouho i poté žádná inscenace Národního divadla nezaznamenala takový divácký ohlas. Budiž řečeno, že pro Danu Medřickou to bylo vysvobození z ponižující situace, kdy nedostávala práci adekvátní jejímu umění a postavení přední české divadelní, filmové a televizní herečky. (04.04.2016)

Paní Dana Medřická je v roli Erži Orbánové fantastická, moc se mi líbila, dokázala mě strhnout jak ke smíchu, tak i k slzám.. Musím ovšem jedním dechem dodat, že Vlasta Fabianová si střihla tu její sestru Gizelu velmi pěkně a vůbec celé to obsazení mi bylo sympatické.. Nádherná záležitost, bylo mi potěšením.. (05.01.2021)

Klasický divadelní komunistický přenos bez diváků a tady okořeněný ještě střihem. Dnes se naštěstí záznamy vedou jinak. I když by se hra dala nazvat jinak jednotvárnou, díky Daně Medřické a Vlastě Fabiánové naprosto chápu, že dosáhla takových úspěchů. Obě se vyznačovaly velmi přesným a hlavně přirozeným herectvím. Co dodat? Bez nich by to asi nebylo ono. Snad jednou shlédnu jejich následovnice Jiřinu Bohdalovou a Janou Štěpánkovou, abych mohl porovnat, ač věřím, že byly neméně skvělé. (13.07.2020)