Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Film o hrdinovi. O hrdinovi, který nikdy netoužil po tom, být hrdinou a dělal jen to, co si myslel, že je správné. Velmi silný lidský příběh. Věřím, že nejen za to si zasloužil Nicholas Winton dlouhý a spokojený život, za ty stovky životů, které sám zachránil. Tento dokument byl jeden z nejlepších, jaký jsme kdy viděl a který ve mě zanechal mnoho hlubokých dojmů a soucitu. Jako rodič si neumím představit, jak bylo těm, již svoje děti posílali do neznáma, aniž věděli, že se již nikdy nesetkají. Jako bývalé dítě si neumím představit, že bych utíkal před válkou po poslední puse mamince na nádraží a pak už ji nikdy neviděl... (27.12.2012)

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3* (13.02.2018)

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!! (30.05.2019)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

,,Můžou se postavit všichni, kteří vděčí za život panu Wintonovi?" Tento dokument je hodně silný, ale přiznejme si to - s takovým materiálem by museli být tvůrci břídilové, aby z toho nevylezl srdcervoucí dokument. Mimochodem (abychom tu dnešní dobu neviděli příliš růžově) pan Winton nedostal Nobelovu cenu míru. Jásir Arafat už svou má. (13.02.2008)