Paríž, Texas

Jeden z těch filmů, které nastupují jako pomalu působící omamné látky. Naléhavý tón, který ve mně rezonoval několik dní po vidění, v rozpětí od absurdní balady až po nejtvrdší drama o lidských citech, zprvu na mysl diváka příliš netlačí. Možná je to pomalým tempem filmu, který má rád dlouhé záběry a nechává říkat svoje postavy zdánlivě zcela zbytečné věci, možná je to tím, že vypráví o posedlosti, útěku a bolestné pokoře, kterou si vyžaduje znovužití. Tedy o věcech, které jsou časté, ale zdaleka tak často se o nich nemluví. Jak řekl sám Wenders, vypráví o lásce bez přítomnosti (viditelné) lásky. A taky je tu můj černý kůň Harry Dean Stanton, ideální člověk do role chlápka, který poznal, propadl peklu posedlosti, odešel a znovu musel potkat, aby mohl znovu žít. Tak vznikl příběh o muži, který roky chodí bez cíle pustinou, nemluví a vlastně už neví, kým je. Po impulsu v podobě návratu do civilizace začíná cesta za možným vykoupením, která končí geniální scénou "za zrcadlem". Dlouhá a statická chvíle, v níž Travis vypráví do telefonu příběh svých pocitů, zatímco netušící tvář Jane postupně podléhá vědomí, kdo sedí za sklem, patří k nejsilnějším filmovým závěrům, co jsem kdy viděl. Nádhera. (23.06.2008)

Rozhodně pěkný, silný, citlivě natočený a adekvátně ukončený příběh. Sice trochu čitelný, ale to by až tak nevadilo. A vlastně ani to brutálně pomalé tempo vyprávění není příliš na škodu. Ovšem to by ten film nesměl mít přes 140 minut (bohatě by stačilo cca 100). Takhle bohužel snímek začne dříve nebo později působit rozvlekle a utahaně a divák si pak vlastně ten katarzní a dojemný závěr ani moc neužije, jelikož je z předešlého sledování už moc unavený (nechci napsat přímo 'znuděný'). 60 % (18.08.2009)

Ten film je velmi dobře natočený a samozřejmě i velmi dobře napsaný, ale díky jeho pomalému tempu jsem se do něj prostě nemohl dostat. Harry Dean Stanton je zde naprosto skvělý, jeho dialog s Nastassjou Kinskou je ozdobou filmu, ale ve mně to prostě potřebné emoce nevzbudilo, respektive ne v takové míře, jak by mělo. (09.07.2015)

Tahle road movie je považovaná za nejlepší film Wima Wenderse a já s tím v podstatě souhlasím. Hodně pomalý snímek, který stojí na atmosféře, kameře, která jednak využívá úžasných amerických exteriérů, jednak dokáže dokonale zachytit nenápadně sdělované emoce filmových hrdinů. A především stojí na dokonale zvolené hudbě, která dokresluje příběh. Herci jsou typově i hereckým projevem přesní, Harry Dean Stanton je krásně opotřebovaný, Nastassja Kinski křehká a nevinná i během účinkování v peep show a představitel dětského hrdiny hraje jako z partesu. Celkový dojem: 90 %. Je to film o rozpadu jednoho manželství a pokusu o návrat když už ne do role partnera, pak aspoň do rodičovské role. (10.04.2009)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol) (13.05.2018)