Paríž, Texas

Rád se přidružím k všeobecnému aplausu, i když si myslím, že tohle není nejlepší Wenders. Ani Ry Cooder – kéž by skládal i hudbu k těm výborným němým filmům, abychom nemuseli poslouchat všechny ty prefabrikovaná klavírní puzzle. Vlastně i film měl podobný charakter: Co režisér (jak mu to podával scénárista) vzal do ruky, to hned strčil na správné místo. Nedal nám žádnou šanci, abychom mu mohli poradit, nebo si alespoň říct: "Hele, támhle to patří!". A také nikomu neříkejte, že máte ženu z Paříže – a pak: Jindřichův Hradec, Česká republika. (21.09.2016)

Pomalé a poetické. Harry Dean Stanton je v postave Travisa perfektný. Film uteká veľmi pomaly, bez výraznejšej dramatickej scény. Stavia na emóciach, ktoré sa neukazujú hneď a explicitne, ale ktorých prítomnosť vieme vytušiť vo väčšine scén. Film je pútavým skĺbením filmových obrazov a až divadelných dialógov( veď Sam Shepard) v dokonalej symbióze medzi týmito dvoma umeleckými druhmi. Wenders je režisér, ktorý skúma, ktorý experimentuje, posúva hranice svojich výrazových prostriedkov a možností krajiny z ktorej vzišiel a pripojil sa filmami ako Nebo nad Berlínom a týmto krásnym kúskom k filmárskej špičke s vlastným rukopisom a vlastnou poetikou. Finále s Nastassjou je tak čarosmutné, až to vháňa slzy do očí. Krásny film. (17.09.2017)

Definitívne musím skonštatovať, že Wenders u mňa nemôže s ničím zabodovať, pretože používa filmovú reč, ktorá mi je bohužiaľ vzdialená. Art neznamená automaticky nudu a nuda neznamená automaticky art. V tomto smere sa ešte tento kultový film drží vcelku dobre, zmena prostredia zo šedivého Nemecka do texaskej púšte je príjemným osviežením. Stále je to ale normálny film, kde žiaden špeciálny art necítim a možno je to tak dobre, keď máme možnosť Wendersove filmy chápať všetci. (19.06.2012)

Jeden z těch filmů, které nastupují jako pomalu působící omamné látky. Naléhavý tón, který ve mně rezonoval několik dní po vidění, v rozpětí od absurdní balady až po nejtvrdší drama o lidských citech, zprvu na mysl diváka příliš netlačí. Možná je to pomalým tempem filmu, který má rád dlouhé záběry a nechává říkat svoje postavy zdánlivě zcela zbytečné věci, možná je to tím, že vypráví o posedlosti, útěku a bolestné pokoře, kterou si vyžaduje znovužití. Tedy o věcech, které jsou časté, ale zdaleka tak často se o nich nemluví. Jak řekl sám Wenders, vypráví o lásce bez přítomnosti (viditelné) lásky. A taky je tu můj černý kůň Harry Dean Stanton, ideální člověk do role chlápka, který poznal, propadl peklu posedlosti, odešel a znovu musel potkat, aby mohl znovu žít. Tak vznikl příběh o muži, který roky chodí bez cíle pustinou, nemluví a vlastně už neví, kým je. Po impulsu v podobě návratu do civilizace začíná cesta za možným vykoupením, která končí geniální scénou "za zrcadlem". Dlouhá a statická chvíle, v níž Travis vypráví do telefonu příběh svých pocitů, zatímco netušící tvář Jane postupně podléhá vědomí, kdo sedí za sklem, patří k nejsilnějším filmovým závěrům, co jsem kdy viděl. Nádhera. (23.06.2008)

Keď som pred tromi rokmi videl Paríž, Texas, uvedomil som si síce, že sledujem niečo výnimočné, ale nedokázal som sa naladiť na jeho vlnu. Pomalý, ale nenudiaci dej, páliace slnko a teplom sa chvejúci vzduch, bezútešná krajina a v nej rýchlo sa pohybujúci čudák, to vyburcuje zvedavosť každého diváka. Z času na čas do toho zaznie tá úžasná, provokujúca hudba a pomaly sa začína odkrývať záhada z úvodu filmu. A vlastne aj keby existovala iba scéna v kabínke aj tá by si zaslúžila pridelené hviezdičky. Asi bolo treba mať o tri roky viac, aby som tento vynikajúci film vnímal približne tak, ako ho jeho tvorca zamýšľal. (13.05.2012)