Lístek do památníku

Letní cerhenické kino. Myslel jsem, že půjde o zcela vážné melodrama, takže mě překvapilo, že Lístek do památníku je velice vtipný – teda místama, jak se říká v Big Lebowském. Film má trochu šrámkovskou atmosféru, nejen díky Písku, což jsem zjistil až zpětně, ale i díky motivu tajemného splavu, který chce najít Högerova postava a v jednu chvíli i jeho hystericky opatrovnická sestra uvalující na věci minulosti a lásky přísné embargo. Jako by to byl Šrámkův stříbrný vítr, závan mládí a nadějí… Herci jsou samozřejmě výborní, jen jsem musel myslet na to, že Karel Höger občas hovoří stejným „bodrým“ tónem, jakým namlouval kocoura Mikeše. (16.09.2018)

Tato smutná hra na návrat je vlastně především variací na Romea a Julii na konci listopadu – ovšem v nových kulisách, tedy v jinak vychýleném prostředí a s jinak založenými závazky, které její původní smysl obměňují a rozšiřují. Höger je zde opět přesvědčivý; žel Waleská působí stále jen jako kamarádka osudové ženy než jako ta, za níž mělo smysl se vracet, neřku-li: na niž se dalo po všechny noci vzpomínat. Zázvorkové se trestuhodně dostalo jen málo prostoru na to, aby vyjádřila vážnost a tíhu osobního údělu: zatímco oba dávní milenci si uchovali alespoň iluzi svého věčného mládí, ona - bez vlastního přičinění - žádné mládí neměla, a tento nedostatek se jí nadto nyní vytýká jako charakterová vada. (19.03.2017)

Tumuto televiznímu filmu může porozumět pouze starší generace. Generace, která má na své mládí už jenom vzpomínky a má pocit, že na vše krásné co by ještě mohlo přijít, je už příliš pozdě. A o tom tato hra je. Je utkaná ze střípků vzpomínek na nenaplněnou lásku dvou lidi, kteří po letech zjistí, že život každého z nich se ubral už úplně jiným směrem. Pan Karel HÖGER - to je mistr slova. Ten kdyby četl telefonní seznam, tak máte pocit, že promlouvá citově k vám. Paní WALESKÁ s veškerou skromností jí vlastní mu perfektně nahrává. Je to nádherný kus z dílny úžasného Františka FILIPA. (11.10.2007)

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)

Karel Höger ve svých 66 je stále štramák. Hraje sedmdesátníka, ale nenaučil se, co já už v tomto věku dovedu: dovedu poznat, jak staré ženy vypadaly ve svém mládí (Blance Waleské je o rok méně). V rodišti Fráni Šrámka je v této oblasti možné leccos. Třeba jejich láska vypadala takto: Hezký hoch, který se nám líbí, který jde s námi a nebude náš, stává se naší bolestí a proměňuje naši bolest e vztek, vztekáme se a děláme špatné tahy, které urychlují naší porážku; dobýváme lásky neobratnou lopatou, která ji zahrabává (Šrámek: Tělo). Uvěřitelné, nadějné a milostné naráží na nemožné. (16.12.2022)