Šepot srdce

"Šepot srdce" sice sálá civilností a decentností, ale v žádném případě se nejedná o obyčejný příběh. První láska je zde spíše pozadím, byť úchvatně uhrančivým a dojemným, pro mnohem podstatnější vyprávění o pozvolném rozkvétání a tříbení mladého talentu. Mijazakiho scénář v tomto ohledu mile překvapí tím, jak vážně a komplexně rozvádí motiv hledání seberalizace a následování vlastního snu. Namísto nějakých prvoplánově povznášejících schémat a zjednodušujících mouder o velkém talentu, v jehož vleku se tvůrce ocitá, zde máme zevrubné pojednání o tom, že cesta za vlastní realizací sice přináší naplnění a zadostiučinění, ale v prvé řadě vyžaduje odhodlání a píli. To vše je zaobaleno do úchvatně křehkého vyprávění, které se navzdory diváckým očekáváním i propagačním upoutávkám straní rozšafných výletů do světa fantazie. Naopak uhrane dokonale odpozorovanými drobnými gesty, detaily i náhodami každodenního života a procítěnou oslavou krásy věcí a děl vytvořených rukama řemeslníků (od starých hodin přes housle po ručně psanou povídku). Svého času měl snímek o to silnější poselství, že přinášel naději a docenění každodennosti Japoncům, kteří zrovna intenzivně pociťovali prasknutí ekonomické bubliny. Po éře vyzdvihování materiálních hodnot či virtuálních financí tak studio Ghibli tehdejší mládeži ukazovalo hodnoty trvalejšího a co do osobního naplnění vděčnějšího rázu. Ačkoli film vznikl pod scenáristickým a produkčním dohledem Mijazakiho, tvůrčí vklad režijně debutujícího animátora Jošifumiho Kondóa lze spatřovat právě v okouzlující civilnosti a realističnosti, které kontrastují se stylem Mijazakiho i Takahaty. Jeho náhlé úmrtí výrazně poznamenalo studio Ghibli, pro nějž se měl Kondó stát novým kmenovým režisérem, který by posléze převzal otěže po stárnoucích mistrech. Až o patnáct let později do jeho kariérních, ale pochopitelně ne stylových šlépějí vstoupil Hiromasa Jonebajaši. (20.05.2014)

Šepot srdce je terapeutické objetí. Kondó a Mijazaki oslavují imaginaci a sílu tvůrčího ducha ve světě bez  pohádkových kouzel. Ale především léčí duši. __ Radoval jsem se a dojímal s každou scénou, kde se v životě hlavní hrdinky utvářely základy jejího pojímání světa, smyslu mezilidské blízkosti, vlastní hodnoty, schopnosti přijmout radost, ale i bolest... Všechny ty náročné okamžiky jejího života se děly tak nějak správně... bez nesnesitelné bolesti a nenávratných chyb. Ona i my diváci jsme byli ušetřeni velkých nespravedlností, šrámů a zloby, ale zároveň i toxicky naivní pozitivity. Šepot srdce říká miluj, ale neztrať se v tom druhém. Respektuj, ale ne za cenu sebe. Bojuj za sebe, ale ne na úkor druhých. A věř, proboha, věř v sebe a v lidi a v lásku a utvářej takový svět i pro ostatní. Vztah Šizuku a jejích klidných a chápavých rodičů, vztah z blízkými i známými... její schopnost se ctí s citem ustát první (z její strany neopětované) vyznání lásky, její schopnost být si s nejlepší kamarádkou oporou, její cesta k hledání sebe sama a k pochopení, jak s láskou naložit... Byl jsem fakt dojatý. Šepot srdce je pro mě jedním z nejlepších snímků studia Ghibli - a to ho vidím jako jeden z posledních zatím neviděných. Hrozně bych chtěl, abychom tak banálně dobře a mírně a přesto vášnivě dokázali žít své životy. (04.01.2024)

Mijazakiho Ghibli v najčistejšej, esenciálnej forme, aj bez samotného Mijazakiho v režisérskom kresle. Nádherne namaľovaný svet, do ktorého divák túži vstúpiť a byť aspoň na chvíľu jeho súčasťou, objavovať jeho čarokrásne zákutia. Úplne živé postavy, tak sympatické, že divák by ich najradšej chcel stretnúť osobne. Nádherná hudba, ktorá snáď ani nemohla byť vhodnejšie zvolená. Krásny príbeh o prvej láske a o hľadaní vlastnej cesty, cesty za svojim životným snom. Príbeh tak reálny, plný maličkostí každodenného života a pritom stále tak rozprávkovo čarovný. Hlboko ľudský humor, pri ktorom som sa smial a plakal súčasne. Režisér Jošifumi Kondó tu prejavil vo svojej prvotine obrovský talent, ktorý ale žiaľ nemohol ďalej zúročovať, keďže onedlho na to predčasne umrel. Hoci má "Šepot srdca" ghibliovské srdce, navonok sa štýlovo odlišuje od drvivej väčšiny Mijazakiho filmov, a to najmä tým, že absentujú fantazijné prvky. (16.08.2021)

Srdce šeptající pod stínem jména Ghibli? Jo, to je dobrej důvod se na tenhle film podívat, je to výborná, umírněná něco-jako-romantika (v ryze ´dětském´ podání, neb nedojde ani na jeden polibek, natož něco jiného, takže nic pro zvrhlíky, co je interesují chapadla) a je to vážně hrozně příjemné díky civilnosti a tomu, že přestože jsou obě hlavní postavy tak trochu předstádiem podivných jedinců (výroba houslí, básničky, mnoho a mnoho scén v knihovně), nejsou to ani karikatury, ani se zbytečně nehledá dramatika v odstrkování spolužáky a odsouváním na kraj kolektivu. Co mi vlastně vadilo nejvíc byla přemrštěná, skoro dvouhodinová délka, kde poslední čtvrtina dost ztrácela dech a to navzdory tomu, že jako jediná obsahovalo něco fantaskního (kokrétně snění s jednou kočičáčí figurkou). Jestli někdy někdo stvořil film, který by se dal popsat jako " Příjemný a milý " tak je to tuten. V tomto filmu vystupuje kocour s monstrózním charismatem, kam se hrabe maumňaur slečny Kiki (23.05.2015)

Na pohled nenápadný snímek je v podstatě mým nejoblíbenějším od Ghibli hlavně díky odzbrojující hyperrealistické Kondoově režii. Film nese poselství, že se člověk může brát vážně i ve věku těsně po skončení dětství, kdy je úplně na začátku a starším přijde naivní a směšný. Tím, že expicitně vyjadřuje podporu něčemu, co většinou bývá vysmíváno, je skuteče "pěkný" v etickém slova smyslu. Že poselství funguje je trochu zázrak a stojí to právě na vynikající režii, které se daří zobrazovat věci co v reálu trapně mohou působit tak, že se člověk trapně necítí a ukázovat, že v jádru takové vlastně nejsou. Jak zmiňuje JFL, rozhodně nejde o nějaký banální generický dětský film, ale má netriviální hlubší sdělení za které by se nemusel stydět ani mezi artovými filmy. Mimo lidský rozměr úmrtí Yoshifumiho Kondoa šlo zároveň o ztrátu velmi talentovaného tvůrce. (28.03.2020)