Rozhovor

90 minut mě tenhle Rozhovor nudí a já koukám na Harry Caula, který neumí lásku rozdávat ani přijímat. Takhle odosobnělou a osamělou postavu jsem ve filmu snad nikdy neviděl. Pak přichází hotelová scéna a já si říkal "Teď to začne" a zase nic. Jenže film skončí, ani se mě nějak extra nelíbil a já mám chuť si jej pustit ještě jednou, což také činím. Jak jsi tohle Francisi Forde dokázal? Nechápu. 70% (03.11.2014)

Obrovské zklamání, podle hodnocení jsem nečekal, že se převážně bude jednat o nudný a nezajímavý film ve kterém jsem napjatě čekal, ať už skončí. Ztrhán nudou a nezajímavým herectvím mě jedině zaujal mladý Harrison Ford a vcelku zajímavý závěr, který dával smysl předchozím událostem, ale i přesto nevím, jestli tento film tak hluboce zestárl nebo mě nepadl do noty, ale mé hodnocení je 1 hvězdička... (11.11.2007)

Úžasný film v ktorom Coppola demonštruje svoje umenie. Brilantná klavírna melódia v pozadí. Len jedna vec mu asi chýba k dokonalosti. Občas nedomyslené konanie postavy Hackmana. Konkrétne keď sa ako jeden z najuznávanejších špecialistov na odpočúvanie nechá dvakrát za sebou úplne školácky nachytať. Mohlo sa tomu predísť, stačilo pristupovať k zápletke podobne svedomito ako Harry Caul k inkriminovanému rozhovoru, alebo radšej ešte trochu viac, aby sa nič neprehliadlo... (26.08.2012)

Seznamte se s Harrym Caulem, osamělým jazzmanem, který si úzkostlivě hlídá soukromí a trpí stihomanem (jak hned na začátku vyprávění prozrazuje kvantum zámků na jeho dveřích). Zřejmě jde o důsledek jeho profese. Harryho živí to, že se vkrádá do soukromí cizích lidí. Musí slyšet a sám nebýt slyšen (natož viděn). Jenomže co vlastně slyší? A jakou má jistotu, že sám není slyšen? Coppolův komorní thriller, kterým si ukrátil čas mezi dvěma Kmotry (nebýt úspěchu prvního z nich, Rozhovor zřejmě nikdy nevznikne), dovádí do existenciálních a epistemologických důsledků tradiční schéma paranoidních thrillerů – člověk zrazený nejbližším okolím a odkázaný sám na sebe tuší velký komplot. Harryho kromě druhých lidí zklamávají také vlastní smysly, jejichž domnělá neomylnost dává smysl jeho existenci. Nejistotu protagonisty Coppola bravurně přenáší na diváka, který je z pozice toho, kdo pohodlně sleduje (podobně jako Harry poslouchá) vržen do pozice toho, kdo byl celou dobu veden za nos. Není to přitom jen po většinu času pasivně dohlížející kamera, stejně netečná jako kamery bezpečnostní, kdo nás v takřka hororovém finále, kdy se všechno sračky vyvalí ven (zdravím Slavoje), zrazuje. Subjektivní a objektivní zvuky splývají ve změť, která vám dá naplno zakusit, jaké to je být v kůži paranoika. Pro mne jeden z nejvyšperkovanějších filmů Nového Hollywoodu, který si každou scénou říká o důkladnou formální analýzu. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, RAiken, Aidan (01.05.2007)

Veškeré své umění zapomněl Coppola doma v šuplíku a během natáčení se ani jednou neodvážil pro něj vrátit. Jinak si tento destruktivní zážitek nedovedu vysvětlit. První půlhodinu se do nekonečna omílá dialog sledovaného páru a když nastane okamžik, který by mohl dění posunout dál, tak se za asistence nevýrazné dramatizace vše odehrává znovu. Tím "vše" mám bohužel na mysli nulovou atmosféru, zcela chladné komponování hudby a nevídanou utahanost děje, který nemá absolutně žádnou snahu vybudovat jakýkoliv spád a nějakou klíčovost událostí. Od odpadu to zachraňují cca 3 sugestivní scény (scéna v hotelu, krev v záchodu a samotný závěr zobrazující náznak workoholismu). Pokud se na tento debakl skutečně díval prezident Nixon, tak ho měli vyznamenat Nobelovou cenou za odvahu. (30.03.2013)