Dracula

Musím říct, že představa hraběte Draculy jako mazlíčka všech žen (jakéhosi univerzálního ňu ňu tragéda), je mi odporná stejně jako Obitusovi. Naštěstí to není až tak strašné, jak to vidí on či poblázněné fanynky Garyho Oldmana (každý samozřejmě z opačného úhlu :-). V podstatě mi Coppolovo pojetí Vlada nějak výrazně nevadí - myslím, že se snažil Draculu zachytit z různých pohledů a úhlů vnímání této postavy (stejně jako se snažil znovu využít a spojit odkazy na různá předchozí zpracování téhle upírské legendy). Jen Gary Oldman se pro tu roli bohužel ukázal být mírně rozporuplnou volbou. Románovému Draculovi se blíží mnohem více, když je namaskovaný jako po krvi lačnící kreatura - obří pijavice, chlípný moučný červ z Transylvánie - než když tu vystupuje jako vlastně takový hodný a ulízaný londýnský playboy. Naproti tomu drtivá většina ostatních je typově přesná (Mina, Lucy, Jonathan, Draculovy nadržené upírky a výborný Van Helsing). Samostatnou kapitolou je ovšem dost netypický Renfield Toma Waitse... :-) Coppolův film mě ale přes kontroverzní pojetí hlavní postavy neuráží. Vyložené klady převažují, a vizuální stránka je skvostná. Hlavní nedostatek vidím v tom, že jakkoliv působí jednotlivé scény samostatně skvěle, jako celek ten film nedrží až tak pohromadě, a místo jednoho vybroušeného klenotu se rozpadá na spoustu střípků a střepů. Některé z nich jsou vyloženě krásné, některé docela půvabné, a některé budí rozpaky (Dracula jako nyvý milenec). Naštěstí je tu po celou dobu snaha ty posledně jmenované tendence vyvážit, aby z filmu tak strašně nevyčnívaly. Co mě ovšem uráží zcela jistě, je fakt, že právě tyto tendence inspirovaly v Čechách výrobce jistého příšerně populárního muzikálu, který byl celý postaven právě na zdůraznění a vyzdvižení takovéhoto zcestného pojetí slavného upíra. A tak jsme se dostali až ku zrodu jedné strašlivé zpotvořeniny. Od té doby totiž u nás máme Drákulu. Zatímco Dracula zůstane navždy krvavě temným, nekompromisním démonem zla, Drákula je takový sladký, rozněžnělý koloušek, čirou náhodou také upír. Parafráze na známou Pucholtovu hlášku z Černého Petra se pak přímo nabízí : "Dracula. Drákula. Cítíš ten rozdíl?" (22.06.2007)

Klasická film se střetává s kurzem postmoderního filmu v relativně věrném zadaptování stavebního bloku hororového žánru (příběhová linie), ale svérázném, silně stylizovaném (barokním), temném a expresivním v ryze filmovém vyjádření, které se nebezpečně blíží definici (audio)vizuálního obžerství. Jinými slovy: Coppola opětovně dokazuje světu rozpětí své manýristické "sečtělosti", nicméně mu uniká smysl tradiční poučky, že méně mnohdy znamená více. (19.01.2009)

Přehnaně stylizované kulisy mají šmrnc a dodávají filmu působivou atmosféru. Gary Oldman snad nemůže zklamat, jeho rozpolcený Dracula vzbuzuje hrůzu i lítost a navíc umí rajcovně olizovat nože :o)) Myslím že filmu jenom prospělo uchopení draculovské legendy jiným směrem, tj. udělat z Draculy tvora, který je krvelačným tvorem a zároveň milující osobou. Bohužel tento Coppolův přístup má pramálo společně s knižní předlohou. (13.06.2002)

Příliš načančané a nekompatkní. Zatímco takový Tim Burton by se soustředil na jednu hlavní linií a snažil by k ní vybudovat a udržet adekvátní atmosféru, Coppola přebíhá od jedné odbočky ke druhé a každou se snaží nějak zvlášť naaranžovat. Ani působivosti charakteru samotného hraběte Drákuly to přebíhání mezi podobami děsivého starce a vlasatého kavalíra, který s barevnými brýlemi na nose nabaluje dámy na ulici nesvědčí (ehm, proměňuje se ještě ve vlka, netopýra a zelenou mlhu) a i to citové přelétání přítomných dam by zasloužilo lépe vypodložit . V úchvatném audiovizuálním podání se Coppola nezapře, nicméně i zde bych mu vytknul ne úplně hladké pronikaní filmařského popu do "poctivého" starosvětského kulisového základu (přemíra provařených hereckých tváří rovněž nepomáhá), které občas zavání banalizací a podřizování se vkusu popcornového publika (netvrdím, že o tohle se Coppola doopravdy snažil). Drákula je filmem velkých parametrů, ale velkým filmem - narozdíl od jiných Mistrových děl - není. (27.11.2008)

Najromantickejší horor, aký poznám - ak nie jediný. A práve to, že Dracula je tak kontrastná postava, zmietaná v dvoch najsilnejších živloch, v láske a nenávisti, ho v mojich očiach vyzdvihuje nad povrchné krvilačné hlúposti, pretože má napriek svojej búrlivej povahe a zlobe relevantné pohnútky, zámery a príčiny svojho konania. Môže nájsť človek, ktorý zavrhol Boha a pohrúžil sa do večnej tmy, odraz svojej jedinej lásky? Coppola natočil Draculu tak, ako som ho presne chcela mať. Surrealistický a snový, obohatený o skvostnú výpravu a scenár, ktorý ma najmä v úchvatných dialógových scénach medzi Minou a Draculom vynáša do filmového neba. Gary Oldman je najúžasnejší Dracula, akého si viem predstaviť - démonický, chladný a neprístupný, no tiež krehký a zraniteľný, utopený v slzách po stáročia trvajúcej bolesti. Monumentálna hudba, skvelé herecké výkony, magická výprava a nezabudnuteľný scenár v podobe konkrétnych emocionálnych scén - aspekty, ktoré sa postarali priam o transcendentný filmový zážitok. Jeden z mojich najmilovanejších hororov. (25.07.2011)