Dracula

Zase jednou se shodnu se svým oblíbeným uživatelem flankerem.27 - je to k uzoufání přestylizované a forma drtivě vítězí nad obsahem. To by ale tak nevadilo, protože znám dva podobné snímky, a to Ospalou díru a Společenství vlků, kde mi stejně studiový styl vyhovuje a oba filmy mi dobře sednou. Jenže Coppola nevypráví s tak ironickým nadhledem jako Burton a chybí mu i Jordanova poetika. V tom filmu je mnohem méně života než v průměrném upírovi. Připomíná to muzeum voskových figurín a je to bezemoční. Představitelé mužských postav jsou s výjimkou Hopkinse, který ale - jak trefně flanker.27 napsal - s tímhle projevem patří spíš do Drákulovin, a s výjimkou přehrávajícího Garyho Oldmana naprosto zapomenutelní, nevýrazní, a to včetně hvězdného Keenu Reevese. Winona Ryder sice typově odpovídá křehké viktoriánské krásce, ale u téhle herečky oceňuju mnohem víc role, kterými jde proti svému hereckému typu, jako je třeba postava drsné taxikářky v Noci na Zemi. Je jen málo námětů, které jsou tak provařené jako upírské příběhy, a snad žádná kniha neměla tolik zfilmovaných verzí jako Stokerův Drákula, takže si netroufám říct, kam do stupnice drákulovských filmů tenhle kousek zařadit, ale atmoférou a emočním dopadem se mi určitě víc líbila flankerem.27 doporučovaná verze režiséra Badhama z roku 1979, které jsem nadělil pouhé 3*, takže v tomhle případě musím jít ještě níž, i když co se výpravy a výtvarného provedení týče, má určitě Coppolova verze co nabídnout. Jenže ta romantika, kterou nabízí, mi přijde tak nějak otravná a pokleslá a jako horor to tedy nefunguje vůbec... Celkový dojem: 45 %. (09.09.2012)

Coppolovi vyšel Dracula jen napůl, což v jeho případě znamená jasnou prohru. Dokázal vytvořit fascinující atmosféru všude, kam se jen kamera vrtne a pro diváka není problém se po pěti minutách v Transylvánii cítit jako v mrazivém lese. Nohy mu ale podtrhává pokus o živočišné pojetí příběhu, kde se v emotivních scénách přehnaně vzdychá a přechází tak do nepochopitelné perverznosti. Poutavý příběh tragické lásky pak získává povážlivé trhliny i kvůli tomu, že z herců se docela těžko dostávají emoce. Velmi překvapivě to platí hlavně o Keanu Reevesovi, jehož Jonathan je i přes pohnutý osud jen prázdnou, smutně hledící figurkou. Vedle solidního cynika Hopkinse a famózního Draculy Oldmana je tak královnou večera Winona Ryder. Mina je v jejím podání dokonale zbožňováníhodná bytost trhaná vedví cudnou láskou k Jonathanovi a zběsilou lačností po pánovi temnot. Ještě jeden problém Coppola příliš nezvládl a to triky. Jelikož se vehementně pokoušel vyhýbat CGI, měl si veškeré miniatury a posuvy obrazu pohlídat trochu lépe. Takhle totiž některé záběry vysloveně ruší. Dracula v důsledku není špatný film, ale i přes dokonalou atmosféru má průvodních negativ až příliš. (10.03.2007)

Vizuální stránka filmu je úchvatná. Coppola si pohrává se stíny, kulisami, kamerou, nasvícením, jednou stříhá rychleji, jednou zase dává důraz na pomalé snímání detailů. Tohle všechno dělá výsledný dojem z filmu kladný. Režisér má tenhle film pevně v rukou a jeho silně invenční styl režie a silná vizuální stylizace filmu je hlavní deviza. To však nic nemění na tom, že jak už to u Coppolových filmů bývá, nudil jsem se. (16.03.2005)

Coppolová Dracula doslova dýcha luxusným gotickým prostredím a to páni, sa len tak nevidí. Film dýcha nie len Draculom a perfektnou výpravou, či kostýmami, ale aj brilantným hereckým obsadením spolu s Kilarovými notami, ktoré skvelo podfarbujú vzťahy a lásku. Coppola ma doslova otrávil tou atmosférou a Winona odzbrojila svojou krásou. 80% - 4* (15.05.2014)

Coppolova adaptace klasického Stokerova románu vyniká především ve dvou rovinách - na tomhle snímku upoutá to, že jeho vizuální stránka je skutečně skvostná (Coppolovo estetické vnímání je vybroušené a dává svému filmu podobu temného, gotického obrazu) a navíc je natočen postaru, kulisově, tak jak se horrory točily kdysi. Na jednu stranu je Dracula poctou všem klasickým expresionistickým hororům, na druhou se však posunuje ve fúzi moderních filmařských technik a progresivních filmových přístupů (především scény z Londýna, zrychlený příchod bestie k vile viděný subjektivní kamerou...) s klasickým expresivním komponováním scén k postmodernímu tvaru. Výrazný je i významový posun díla, především pak interpretace hlavní postavy, hraběte Draculy. Pakliže je fixován na svou původní lokaci, do Transylvánie, je Dracula stále především zplozencem pekla, bytostí temnou a ryze negativní a nebezpečnou (byť se zajímavou sexuální motivací), vydá-li se ale na cestu, pryč ze své domoviny, přichází šokující schizofrenie - v noci stále fixován na hlínu své země, jež si veze sebou dobře ukrytou v truhlách, zůstává onou bytostí temna a zla, ve dne však v ulicích Londýna prochází metamorfovaný Dracula coby charismatický až uhrančivý mladý muž přitažlivý pro druhé pohlaví!!! Dokonce se v jakési romantizující poloze příběhu začne dvořit živé ženě a hledá v této osobě paralelu se svojí dávno mrtvou láskou. Tahle romantická reflexe Draculy zapadá ale přesně do Coppolova gotického vidění původního literárního textu. Dracula je jakýsi romantický rozervanec a svoje prokletí prezentuje jako psychická muka. Jeho objekt lásky (skvělá a typově přesná Winona Ryder) mu slouží jako možnost vymanit se z prokletí svého osudu - přestat být nemrtvým. Je paradoxní, že v souboji Draculy s profesorem Van Helsingem fandím jako divák Draculovi, tedy v původním významu straně temna... Coppolův Dracula je zajímavý postmoderní filmový tvar, ale hlavně úžasný a krásný film. Komplexně velký film! (22.06.2007)