Krstný otec

Z pera Maria Puza a v režii Francise Forda Coppoly, vznikl začátkem 70. let snímek, který nemá dodnes v rámci mafiánsko-gangsterského vyprávění konkurenci. Kmotr - pomalu posouvaný příběh, kde má každičká vteřina, každý záběr či dialog své důležité místo. O vynikajících hereckých výkonech (Brando, Duvall, Caan), už bylo napsáno mnoho, ale mě nejvíc zaujal Al Pacino a proměna jeho postavy. Z počátku je to staršími bratry upozaděný nemluvný mladík, jenž se vrací z války a který nemá v rodině takové slovo. Postupem času však svými činy nabírá vážnosti a v závěru se sebevědomě postaví do čela celého klanu. Bravo! Jeden z největších filmových skvostů, který dostal i geniální pokračování a neméně podařený třetí díl. (11.10.2018)

Film, jehož první polovinu jsem trochu protrpěl a v polovině druhé jsem toužil, aby nikdy neskončil. Co si pak o takovém snímku myslet? A hlavně, co si myslet o sobě jakožto divákovi? Že jsem se zase nesoustředil, jak jsem měl? Že jsem se spíše díval na rybičky v akváriu, jak si plavou sem a tam, hned vedle monitoru? Ne, to jsem nedělal. Hlučné vzduchové zařízení jsem paradoxně zapnul až v půlce druhé, která mě konečně chytla. Jako nejlepší film všech dob bych byl Kmotra schopen tolerovat ( i když mi tedy nakonec nezbyde nic jiného), kdybych v něm nalezl po obsahové stránce nějaký nezvyklý prvek. Já si prostě nemůžu pomoct, přišlo mi to obyčejné i nepříliš výrazné a kdybych nevěděl, jak moc je tento snímek klasikou a legendou, určitě bych se nesnažil tolik bádat nad jeho kvalitami. Představoval bych si silnější příběh, více působivosti. Akční scény mi nepřišly dvakrát zvládnuté. Myslím tím především rvačku na městské ulici a závěrečný masakr - neuvěřil jsem tomu. Naopak se mi velmi zamlouvaly nikoho nešetřící záběry momentálně zavražďovaných. Rovněž unikátní zjev Marlona Branda působil majestátním a zároveň znechucujícím a hrozivým dojmem. Také Nino Rota mě v druhé půlce přesvědčil o tom, proč je v souvislosti s tímto filmem tak často zmiňovaný. A ještě jednou musím připomenout, že po 90-ti minutách mě celé dílo, z pro mě veskrze záhadných příčin, které nedovedu nijak obstojně vysvětlit, opravdu chytlo a říkal jsem si, jak by bylo fajn tuhle noc nejít spát a stále dál a dál sledovat. Mé dojmy jsou tedy silně rozporuplné. Vůbec si říkám, jestli to na ty čtyři hvězdy cítím....avšak radši to tam prsknu, protože jinak bych si zase v diskusi vyslechl kapky....Teď jsem to ale zkazil, co? Sakra! (17.10.2006)

Jedni slintají, další jsou téměř na vrcholu blaženosti a euforie, třetí litují tří hodin života a ohánějí se ostrými výrazy. Najdou se samozřejmě i tací mezi tím vším, kteří zas tolik na větvi nejsou. Mezi takové se řadím. Jsou filmy, jejichž kvality se těžko zpochybňují. Mezi ně Kmotr zajisté patří. Ale jsou filmy, které mezi zásadní mezníky světové kinematografie nepovažuji. Mafiánský opus s vybroušenými hereckými výkony a několika vydařenými scénami. Nelapal jsem po dechu, neměl jsem pocit nedotknutelnosti a nedosažitelnosti. Přepečlivý Francis Ford Coppola sice je, nějaký strhující příběh však nenabízí. Takový Stanley Kubrick by si s ním poradil krapet líp, troufám si tvrdit!! PS: Běda tomu, kdo nelípne pět hvězd!! (29.09.2013)

Přiznání uživatele. Tenhle film jsem viděl poprvé někdy v roce 2002. Seděl jsem tehdy ve svém půdním království, ládoval se mraženou pizzou s párkem a kukuřicí, trollil uživatele ČSFD, dvakrát týdně se jak idiot prolíval v místních hospodách a myslel si, že o světě vím úplně všechno. Kmotra jsem si sehnal v releasu, kterému se snad ani nedalo říkat release. Dvě cédéčka a skoro giga a půl dat. Nadšeně jsem si ho pustil. Nebavil mě, nechápal jsem ho a málo se tam střílelo. Něco jako Lovec jelenů, kterého jsem dal krátce předtím. Samozřejmě jsem mu ale napálil pět hvězd a tvářil se, že jsem to celý pobral. Vzpomínám si jak jsme se o něm bavili ve škole a většina lidí jen opakovala hlášku: „Dám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“. Do toho se smáli a vzpomínali na scény, kde někdo padal mrtvý k zemi. Říkali, že je to nejlepší film, který kdy viděli. Nechápal jsem to a myslím, že oni tehdy také moc ne. Roky plynuly a já jsem se ke Kmotrovi vrátil na konci nultých let. Pořád to nebylo ono, ale některé věci mi začínaly dávat smysl. Zkoumal jsem, jak výjimečně je ten film natočený, jak v něm některé věci působí zdánlivě nechtěně a jak zajímavé jsou ty postavy, se kterými prožijeme část jejich naprosto šílených osudů. Život letěl dál, člověk nabíral zkušenosti, učil se a s rodinou začal spoustu věcí vnímat jinak. Vzpomínám si, jak jsem nedávno asi po desáté viděl Scorseseho Casino a z násilí, které v něm je, jsem byl poprvé vyklepanej. A nějak podvědomě jsem se zase vrátil ke Kmotrovi. A musím přiznat, že takovou frustraci jsem nečekal ani náhodou. Ten film je tak nekompromisní a tvrdý, že je pro člověka jako jsem já je najednou ekvivalentem přepadení, při kterém mu kromě psychické trýzně někdo i pořádně rozkope hubu. Ať už jde o všechny ty charaktery, mezilidské vztahy, řešení problémů, přetvářku, chování k ženám nebo deformaci rodiny jako instituce. Je to film bez východiska. Film o člověku, který lidsky selhal jako málokdo. Film, který vás donutí přemýšlet o tom, jak dobrý život žijete, co jste v životě udělali špatně, co ještě můžete stihnout, jestli nemá náhodou víra smysl a zda byste na některé věci měli rezignovat. A není to zas tak příjemné přemýšlení. Představa, že jej Coppola musel začít developovat někdy ve svých třiceti letech, by mě v mém věku mohla uvrhnout do stavu, že už jsem všechno propásl a profesně selhal. Ale to bych si z něj neodnesl co jsem měl. (09.04.2020)

Ten první díl skvělé série o mafiánské rodině Corleonů. Ten film, který s menšími problémy natočil (problémový) F.F.Coppola. Ten film, v kterém naprosto exceluje a prakticky celý pro sebe získává Marlon Brando. Ten film, díky kterému se Al Pacino dostal tam kde je. Ten film s velkym F. Naprosto dokonalé mafiánské drama. Vzestup a pád jedné rodiny. Život v jedné italské rodině plné zvyků, cti a tradic. (16.06.2004)