Pomaľované vtáča

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Předně je třeba zbořit několik mýtů s tímto filmem spojených: 1) film není ani zdaleka tak brutální, jak by se mohlo dle hysterické kampaně zdát. Většina násilí se odehrává mimo záběr a otrlejšího diváka to nerozhází. Aureola brutálního filmu je způsobena jenom tím, že jsme tu takto ambiciózní film dlouho neměli, tudíž se o něm hodně mluví a mají nutkavou potřebu se k němu vyjádřit i ti, kteří by si podobný film nikdy nepustili (např. maminy na eMimino.cz). Stačí pár výkřiků typu "tři hodiny úchylného násilí pro sadisty, na to nepůjdu" a šeptanda si už žije vlastním životem. Nepomohly tomu ani přehnané první recenze z festivalů a vyjádření samotných tvůrců, zbytečně se připravili o diváky (a to jinak kampaň zvládli na jedničku, protlačit podobný film i do Cinema City Ústí nad Labem, kde obvykle kromě animáků a lidových českých komedií nic není, je husarský kousek). 2) "Devět minut dialogů" - toto je naprosto mimoňská charakteristika a nechápu, kdo a proč s ní přišel. Ano, ve filmu se mluví málo, nicméně mnohem víc, než jsem čekal. Ve filmu je přesně tolik slov, kolik je potřeba, žádné slovo není zbytečné. Ve filmu se stále něco děje, nejsou tam žádné přehnaně dlouhé záběry, a je to příjemné osvěžení oproti většině normálních filmů, které jsou zbytečně ukecané. Ano, pokud nalepíte všechny repliky za sebe, tak to těch devět minut asi bude, ale takové sčítání je nesmyslné. U normálního filmu by to bylo řekněme 30 minut, ale dosud pochopitelně nikdo neměl potřebu s takovou informací na diváka vyrukovat._______ A teď už k hodnocení: obdivuji Marhoula za to, že měl vizi a šel si nekompromisně za ní. Takový film jsme tu dlouho neměli a dlouho mít nebudeme. Každý záběr je umělecké dílo samo o sobě, herci všichni do jednoho jsou tak výrazní, že z nich nespustíte oči a žádná z cca 10 kapitol není zbytečná a obsahuje aspoň jednu scénu, která tne do živého. Bohužel jsem jich měl hodně vyspoilerovaných z recenzí, ale to je moje chyba. Konec jsem naštěstí neznal a je také velmi silný. Těším se na knihu. Je to film krásný ve své krutosti a krutý ve své kráse. Držme palce na Oscarech, tak nadějného kandidáta jsme tam od Želar (lol) neměli. (14.09.2019)

Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... (25.09.2019)

Ptáče je natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.//// Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan./// Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…[Kino] (03.10.2019)

Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale tři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 60 %. (02.10.2019)