Nenávisť

Průměrná adaptace skvělého japonského hororu. Ne, zelená opravdu není strašidelnější než bílá, příběh je neskutečně zjednodušený pro blbé Američany a snaha skloubit to, aby ve filmu mohly zůstat strašidelné japonské ksichty a zároveň ho udělat tak, aby se na něj podíval aspoň jeden Američan, tedy nacpání Buffy a Yoxera (co ten dělá v hororu???) do Japonska, působí opravdu neskutečně trapně. Pár povedených lekaček se tam sice najde, ale s původní verzí se to srovnávat nedá. (03.07.2007)

Vpodstate jen vyber scen z japonskych originalu, ktery trpi predevsim jejich nedotazenosti. Narozdil od puvodnich verzi, kde to do nas Shimizu pral az za pomyslnou infarktovou hranici, se v americe drzi az podezrele pri zdi a straseni se omezuje predevsim na klasicke lekacky. Ty sceny, ktere maji nejvetsi potencial tahnou k zemi zbytecni a spatni herci (sorry Tede, jsi jednicka, ale k smrti vydeseneho proste zahrat neumis). Proti japonskym Ju-Onum je The Grudge hodne ridka limonada... (26.02.2005)

Dojem z většiny (dobrých) horrorů mi vydrží maximálně po zbytek večera. "The Grudge" je výjimka. Neměla jsem příležitost vidět japonský originál, ale nepříjemné pocity z tohohle filmu mi vydržely celé dlouhé měsíce - zvlášť při zaměstnání, co obnáší noční pohyb o samotě v místy hodně setmělých budovách (kdyby někdo na schodišti vydal to ošklivé, dlouhé "zakrkání", tak bych musela pelášit domů pro čisté spoďáry, no fakt:-)). A to ještě za předpokladu, že by mě rovnou netrefil šlak! Zápletka sice nic moc, zato atmosféra hustější než mlha, za kterou leží rybníček Brčálník. Mě to teda vyděsilo hodně, přitom jsem docela velká horrorová fanda, otrkaná, a není snadné mě rozhodit. 85% EDIT: Po nějakých šesti letech se naskytla příležitost podívat se na "Nenávist" znovu... nesebrala jsem k tomu nervy:-). Když jsem při přepínání TV zaslechla ten ZVUK, chlupy se mi postavily do pozoru jak hřebíky a honem jsem mačkala čudlík ovladače, ať už jsem pryč. Oči mi současně těkaly po místnosti, jestli se ze schodů neplazí chcíplá, neučesaná Japonka! Jak jsem se na tohle mohla kdysi dívat sama doma, v noci, potmě, se sluchátky... a nemít srdeční ani fekální příhodu? (11.11.2008)

Jediné, co jsem před shlédnutím filmu věděl, je to, že jde o remake japonského hororu a že v něm hraje Sarah Michelle Gellar. Teď vím, že jde o hodně děsivý remake vlastního hororu Takashi Shimizu (Sam Raimi si holt usmyslel) a že v něm Sarah Michelle Gellar hraje americkou studentu a zároveň ošetřovatelku jednoho pečovatelského centra a že je to hodně odvážná holka, protože osobně bych při prvním vrznutí v tajemném domě, kam byla jako pečovatelská náhrada poslána, vzal nohy na ramena. V odcizeném (jazyková i kulturní izolace) Tokiu nám tak režisér vypráví příběh, který v sobě ukrývá tajemství domu, ve kterém před lety žárlivý manžel (s přihlížením malého synka) zavraždil svoji ženu. Úspornými prostředky, přesto velmi efektivně tak sledujeme utrpení, které se v domě usídlilo a velmi efektivně je pracováno i s minimem financí, které producenti do filmu vložily – namísto vizuálních triků si vystačí s děsivým make-upem a střihem. Nelineární děj pak tu a tam nutí přemýšlet, hodnocení se ale vztahuje zejména ke „stupnici strachu“!! (02.05.2006)

Na jednu stranu oceňuji snahu režiséra udržovat napětí po celou stopáž. Bohužel je to na úkor příběhu, který by filmu dal nějaký smysl. Četnost hororových scén, také film spíš devalvuje, než zvedá, protože někdy ony lekačky, pro neustále opakování působí spíše komicky než lekavě a film poté dostává jakýsi akční nádech. Nicméně oproti typickým americkým Vřískotům a Tajemstvím loňských let je tento film kvalitativně o něco výše. (13.11.2005)