Díler

Proti filmům o drogových narkomanech a dealerech nemám nic, proti drogám a dealerům samotným už ano, ale jiný Dealer v režii Refna mě před časem pohltil nekompromisně syrovou atmosférou, svižným tempem a neustále nervním rozpoložením, v jakém se fetující týpek v podsvětí nacházel... a nedávno mě díky unikátnímu vizuálnímu podání značně nadchlo i Noého Vejdi do prázdna. Obojí mi nabídlo dostatek atraktivity i jisté negativní tíhy. Benedek Fliegauf mě však tady dostal do stavu ryzí, pocitově chladné letargie, během níž jsem si často stihl pokládat otázky, k čemu je existence 132 minut dlouhého, pomalu se táhnoucího filmu o depresi a prázdném životě drogového dealara dobrá. Radikální styl filmu mě nechytl, snad až na několik atmosféričtějších záběrů dlouhých chodeb nebo jízd na kole, a poselství bych zvládl pobrat i s pětinovou stopáží, i bez sledování několika minut záběrů kamery kroužící kolem fetující postavy. Vnímal jsem po většinu času přede mnou jakési šedé prázdno, do kterého jsem však tentokrát vejít (možná naštěstí?!) nedokázal, přestože začátek z nemocnice mě hodně chytl. A když se v poslední třetině film ze své monotónnosti aspoň částečně probral směrem do rodinného dramatu, dělo se tak ve chvíli, kdy mi bylo skrze antipatie k hlavní postavě již dávno vše naprosto lhostejné. Déle jsem to u ničeho nepsal, ale tenhle zážitek byl pro mě silně na hranici (ne)dívatelnosti. [30%] (29.08.2024)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)

Chirurgicky vytažená filmařská složka do absolutního maxima. Hypnotická atmosféra, psychologický teror s temnými zvuky a geniální kamerou, která diváka dostává do stavu účinku psychedelických drog, ale i do temného světa hlavního dealera. Fliegauf s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů, které vzbuzují u diváka temný, depresivní stav do kterého se propadám s čím dál větší touhou. Černota, která vám nevyšumí z hlavy. (31.12.2014)

Veľmi som sa tešil na tento film a to hlavne preto, lebo veľa užívateľov prirovnáva film k tvorbe B. Tarra a A. Tarkovského. Už vstup do filmu zvláštnymi titulkami a úvodnou scénou mi vyrazil dych a potvrdil mi, že to bude moja šálka kávy. Pomalé tempo, fantastická kamera, ťažká atmosféra a počas celého filmu depresívna hudba a zvuky. Pri niektorých scénach som mal pocit akoby som si šľahol aj ja. Dokonalé... (16.03.2013)