Jdi, žij a někým se staň

Film je zajímavý v mnoha ohledech. Nejvíce mne asi fascinoval pohled do izraelské společnosti – nic jsem nevěděla o "Operaci Mojžíš", o velkých sporech uvnitř státu, o netoleranci ortodoxních Židů. Komentování situace v utečeneckých táborech je nad mé síly. Vlastně mi celkově chybí slova, ten film je tak krásný, ústřední příběh tak dojemný - kolik toho může jedna drobná lidská dušička vydržet. Jenom to nepokazit žvaněním. Ach ten "Hořký měsíc". (27.11.2009)

SIlný a zároveň pro mě i poučný film, o tajném stěhování Falašů (etiopských židů) ze Súdánu do Izraele jsem (zahanbeně přiznávám) nevěděla a tak si ráda nějaké ty mezery ve vzdělávání doplním skrze film. Jdi, žij a někým se staň - tahle věta odstartuje příběh devítiletého etiopského chlapce, který od této chvíle musí zapírat svůj pravý původ a předstírat, že je žid, aby se dostal do země zaslíbené. Dokud byl "Šlomo" dítětem, děj mě doslova přilepil k obrazovce, všechno je ukázáno velice auntenticky a realisticky, žádné tlačení na pilu, divák si jednoduše udělá názor sám. Není to žádný prázdný film, naopak je to velice hluboký příběh. Při scéně s odtékající vodou se snad každý musel zastydět za to, jak plácá vodou při sprchování, nebo mytí nádobí.:-) Jenomže jakmile se snímek přehoupne do druhé poloviny - tedy do jeho cesty k dospělosti, není to tak zajímavé, dokonce bych si půlku filmu dovolila nazvat překombinovanou, unáhlenou, jednoduše podivnou. Dokud se Šlomo adaptoval v novém prostředí, mělo to spád, kluka mi bylo líto. V dospělosti ho vystřídali dva nesympatičtí a nevýrazní představitelé a jednoduše mě to chvílemi dost nudilo. Navíc ten konec..to mělo být co?! .Je to opravdu škoda, protože první hodina a půl je opravdu skvostná. Achjo. (17.03.2013)

ANO, tenhle film je zručně natočenou story o dospívání černošského chlapce v cizím prostředí; ANO, tenhle film má dobrou hereckou podporu; ANO i NE, tenhle film si pohrává s otázkou multikulturní společnosti, ale příĺiš z ní nevytěžil; NE, tenhle film nemá skutečné emocionální vrcholy; NE, tenhle film ve skutečnosti není příliš sofistikovaný, i když by si to zasloužil. (10.01.2010)

Tak tohle je za plnou pálku a nebudu o tom vůbec polemizovat. Třikrát sláva, poněvadž dokonalé a harmonické spojení etnického, náboženského a rodinného konfliktu je tak dokonalé, že to předčilo mé hluboko zakořeněné očekávání. Nedupe a nechce, abyste koneckonců stáli přímo na něčí straně, ani nemusíte plakat, i přes to, že dojemné to je někdy až hanba. Cože si to tedy žádá? Jen se posaďte, přemýšlejte a zkuste si představit, jakou částí našeho života se táhne potřeba někam patřit a jak moc nás trápí, když nám schází ten nejvíc kompatibilní vzorek, jímž je nukleární rodina. Až dojdete k pocitu, ke kterému jsem také došla, možná uvidíte, že vždycky je možné být v zemi, kde se cítíte doma, cizincem. Další bod, ve kterém frustrace může nabývat na své míře. No a v neposlední řadě, když se v nás někdo zklame, je prostě pravdou, že nás to leckdy může mrzet víc, než jeho samotného. Tak, to mě teda stálo hodně úsilí, ale, směle do toho, zajisté si tento počin najde mraky svých interpretů. A možná, že to je očekávaným cílem. (23.03.2011)

Určitě stojí za vidění... a přece mi něco překáželo a nevím přesně co. Snad toto: Při sledování tohoto humanistického filmu o hledání vlastní identity jsem si vzpomněl na rozhlasové reportáže na RFI nebo na BBC World Service. Tu i tam se o otázkách náboženských, etnických a národnostních pojednává s důrazem na jednotu a toleranci, na překonání rozdílů objetím. Odpovědí na hledání pravdy je podle tohoto vzorce shovívavý relativismus. Jistě, tenhle extrém je o poznání přijatelnější než jeho opak v podobě rasismu, nacionalismu a náboženského fanatismu, ale pořád je to extrém - takový měkký, medúzovitý ve srovnání s nepoddajnou krabovitostí toho druhého. Usmívá se jako Barack Obama, v ruce třímá transparent s nápisem "Yes, we can" a za uchem má uvadlou květinu z roku 1968. To je však jen velmi soukromý dojem. Jinak to bylo to dobře zahrané i natočené, byť trochu předvídatelné. (25.07.2009)