Iris

Ďalší z prípadov, kedy je hĺbka námetu silnejšia, ako jeho filmové zpracovanie. Kolega, sčítaný v románoch Iris Murdoch mi oponoval, že neznalosť jej diela je dôvodom môjho chladného dojmu z filmu. Ale Johna Nasha som takisto nepoznal a A Beautiful Mind ma dostala. Pretože vedela, ako mi má jeho príbeh ukázať v čo najpútavejšej forme. Tento film je jemný a kultivovaný, ale aj rovnako fádny a nenápadný, ako postupný odchod Iris do večnej temnoty. Nebyť skvelých hereckých výkonov, stal by sa nevýraznou a rýchlo zabudnuteľnou televíznou jednohubku. (31.07.2002)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

Odkládala jsem Iris v domnění, že to bude hodně smutné a depresivní. Bylo. Ale i laskavé a citlivé. Kate Winslet jako mladá bohémská filosofka a Judi Dench, která "ztratila slova", odehrály své role s veškerou možnou úctou k postavě. Líbilo se mi, že děj nepostupuje suše chronologicky, ale formou nápaditých prostřihů do Irisina mládí. (01.09.2004)

Jediné, čo v tomto filme stojí za zmienku sú herecké výkony. A veľmi podarené herecké výkony. Z hlavnej štvorice vyčnieva Kate Winslet, ktorá sa (ako vždy ) naplno vžíva do svojej úlohy. Za ňou nasleduje Jim Broadbent, no jeho výkon na OSCARa nebol (toho mal vyhrať Ian McKellen za Pána prsteňov). Potom nasleduje Hugh Benneville v úlohe mladého Johna Baleyho. Tažko sa mi to hovorí, ale v mojich očiach je na poslednom mieste Judi Dench, ktorá akoby hrala úplne odlišnú postavu, akú hrá Kate Winslet. Navyše Iris v jej podaní sa mi zdá trochu chladná.Ale nominácia na OSCARa je zaslúžená... (24.08.2008)

Príbeh jednej veľkej lásky, ktorá prežila všetko a bola dokonalým znázornením večných citov muža k žene podaných cez samotné literárne diela Iris = aspoň tak to bolo naznačené. Všetko, po čom túžila v skutočnom živote a zdalo sa jej, že to neexistuje, vkladala do svojich diel bez uváženia nad tým, že jej život bol plnohodnotnejší než si myslela. Imponoval mi svet plný románov a potreby vydania svojich myšlienok na povrch, pretože schopnosť napísať aspoň pár riadkov, ktoré budú vychádzať zo samých útrob ľudskej duše, je jedinečná a slúži ako drobná motivácia pre diváka (mňa), ktorý sa chce uberať podobným smerom. Škoda však, že pri jednotlivých filmových sekvenciách načisto postrádajúcich nápaditosť, som od nudy umierala. (18.08.2008)