Neviditelný

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (17.04.2017)

Televizní adaptace Havlíčkova mistrovského rodinného psychothrilleru je nejen působivou podívanou, ale především skromnou poctou velkému spisovateli, kterému byl na tomto světě vyměřen hanebně krátký čas. Vyhraněná depresivní atmosféra, umocněná ještě zneklidňující Fišerovou hudbou, poskytuje ideální podmínky pro rozehrání jednoho z nejděsivějších příběhů moderní české literatury; současně s tím máme co do činění s plejádou výrazných hereckých osobností – počínaje vynikajícím portrétem ziskuchtivého "dravce" v přesvědčivém ztvárnění Luďka Munzara, přes legendární Leopoldu Dostalovou i mladinkou Ivu Janžurovou, stojících na opačných stranách generační křivky tohoto hvězdného uskupení, až k postavě nejpopulárnější, k strýci, který vzbuzuje strach i opovržení, hraného v sugestivně výrazné zkratce skvělým Rudolfem Hrušínským. Havlíčkův Neviditelný je mimořádným dílem, románem hrdinova vzdoru proti krutosti osudu i uměleckou vzpourou proti konvencím a všednosti. Střídmým a věcným způsobem je v něm popsána tragédie mezi dvěma krajními rovinami: téměř diagnostickou analýzou duševního onemocnění a intelektuální introspekcí. (18.09.2016)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% (10.12.2020)

Tato verze byla v něčem lepší než "Prokletí domu Hajnů" z roku 1988, v něčem ale za touto novou adaptací slavného románu zaostávala. Atmosféra byla slabší i přes snahu hudebníků, která přece jenom nějaké ovoce přinesla, herecký výkon představitelky Soni byl taky slabší... Naopak Munzarovi ta role sedla výborně a Janžurová alias Katy byla o 100% lepší než ta ženská z "Prokletí". 60% (18.11.2013)

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)