Neviditelný

Jaroslav Havlíček v hrobě nerotuje, ale rozmrzelé kroucení hlavou si asi neodpustí. Ne snad že by Bělkovo pojetí Hajnovy vily postrádalo patřičně nepříjemné napětí a úžasnou kameru, která svými "ručními" záběry navodí dokonale děsivou atmosféru. Jenže co se dostává tady, ztrácí adaptace na postavách. Taková Soňa si totiž svůj klíčový a v předloze pečlivě budovaný psychický vývoj odbude za slabou půlhodinku (nemluvě o tom, že Jaroslava Tvrzníková zkrátka Soňa není...) a Petr Švajcar, jakkoli ho Munzar svým sveřepým pohledem ztvárňuje víc než dobře, je tady převážně jen panem inženýrem s několika nešťastnými životními otočkami. Jeho prospěchářská část osobnosti hodně chybí. Když byla pak ve finále zkrácena až opomenuta ona osudová a komplexní tragika, musel jsem sám sobě přiznat, že mě toto ceněné televizní dílo zklamalo. Pro neznalce předlohy může jít o atraktivní podívanou, ale já si ho užít nedokážu. (20.10.2011)

„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Některé důležité momenty z jiných filmů si nedokážu vybavit už druhý den po projekci. Tady jsem si víc než 4 roky (než jsem teď konečně našel odvahu podívat se na Neviditelného znovu) pamatoval nejen skličující závěrečnou repliku, všechny výrazné postavy příběhu a dějové zvraty, ale snad ještě i půdorys té rodinné vily a jednotlivé pokoje v něm. Tak silný zážitek to byl! Byť pocitově hodně nepříjemný. Jediné, co mi jaksi neutkvělo v paměti a měl jsem pocit, že to vidím zrovna poprvé, byla scéna, kdy se inženýr Švajcar obklopen spoustou těžkých trablů opíjí s kolegou z továrny namol. Každopádně i tato scéna ve mě dýchla závanem geniality, už jen chvilkovým povýšením hořce depresivní atmosféry až na téměř tragikomický rozměr. To, co jinak Bělka dokázal vytvořit s absolutně směšným rozpočtem na půdě jednoho domu rodiny Heinů, by mu mohla závidět řada hororových tvůrců... a to Bělka netočil žádný horor, pouze psychologické drama, podpořované sugestivně tísnivou atmosférou. Je to dost zajímavé, jak s odstupem několika let měním po druhém zhlédnutí hodnocení „oprášených“ filmů jednou nahoru a jindy směrem dolu, ale Neviditelný si tu pátou hvězdičku navíc zaslouží. Výborný scénář dle klasické předlohy, perfektně vycizelovaná psychologie postav, zmiňovaná atmosféra s výborně gradovaným napětím od samého začátku a herecké výkony ho povyšují na dílo vyvolávající mimořádný zážitek. Luděk Munzar v této době přecházel (na jevišti i před kamerou) z rolí zamilovaných mládenců k psychologicky složitým postavám, často rozporuplného charakteru, a tady tento přechod zažívá doslova. V postavě inženýra Švajcara, spočátku zamilovaného do dcera pana továrnika, se až zneklidňujícím způsobem začne mísit jedna velká oběť rodinné tragedie a zároveň jeden hnusně nenasytný chamtivec. 90% (11.12.2020)

Od prvního okamžiku jsem seděla před obrazovkou jako přikovaná a čekala jsem jak to dopadne. Musím říct, že šlo o velmi hutnou nálož. Před Jaroslavou Tvrzníkovou smekám a totéž platí pro Rudolfa Hrušínského. Atmosféra v domě továrníka byla taky pěkné psycho. To by mě zlikvidovalo. Opravdu výživný materiál. Nebylo mi z toho moc dobře po těle. Hodně sugestivní snímek. (22.06.2020)

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (18.04.2017)

"Odpusť prostředníku!" Pět minut. Pět minut. Nastoupí Hrušínský a serete maggi. Čepek měl co přebíjet. Soňa (u té člověk občas neví, jestli přehrává nebo to hraje výborně), tetička, služka. Vyborné postavy. Atmosféra se však nakonec vytratí a zůstává jen čistě psychologická stránka. Což mi přišlo trochu škoda. (23.04.2018)