Poslední dům nalevo

pozornosť si tento nezívislý, béčkový, nízkorozpočtový debut jedného zo súčasných majstrov hororu zaslúži hlavne vďaka tomu, že je to, samozrejme, jedna z prvých (ak nie prvá) dochovaná ukážka tohto špeciálneho subžánru a typu filmov a tiež kvôli uletenej, neukočírovanej bizarnosti - scény afektovane prehrávaného chystania oslavy, idylické zábery prírody, komické vsuvky dvojice nemotorných, totálne trápnych policajtov (bezzubá černoška s nákladiakom plným sliepok), podivné herecké kreácie a nevyvážená "psychológia" postáv, kopa bezstarostnej a veselej hudby - hippiesácky folk, bluegrass či podobné štýly... a do toho občas na nervy lezúca alogickosť správania postáv i celkového príbehu - to všetko okorenené poriadnou amatérskou filmárčinou a riadnou dávkou exploitatioinu a na tp dobu sexuálneho materiálu hrubšieho zhrna. skrátka - zábava tak pri natáčaní, ako pri pozeraní; ale ako filmové dielo - objektívna mizéria; (21.04.2014)

Má rodič právo popraviť vraha svojho dieťaťa? Téma na obsiahlu diskusiu a námet na seriózny film (viz. Prameň panny Ingmara Bergmana). Lenže rejža Wes Craven a producent Sean S. Cunningham nechceli natočiť seriózny film. Sexuálne poníženie a šokujúce násilie na človeku miešajú s veselou hippie hudbou a komediálnymi výstupmi prihlúplych malomeštiackych policajtov. A síce tým zaujímavo nabúravajú štylistické klišé filmov doby kvetinových detí, filmárskym amatérizmom svoje dielo potápajú do bažín lacnej provokácie. (05.10.2003)

Craven vychádza z tématu, ktorý bol vo filmovom priemysle prezentovaný viackrát a nikdy nie v takto kontroverznom obale. Myslené nezdravo. Kadencia násilia a jednostrannosť deja je tak nechutne a oplzlo očividná, že stráca svoju "dokumentárnu úchylku". Škoda, že film zapadol do kategórie dementnej účelovosti alá Cannibal Holocaust, než do naturalistického Texas Chainsaw Massacre, ktorý svoj relatívne amatérsky look a prácu s nehercami vytiahol do veľmi nepríjemnej, až mrazivej úrovni... (06.02.2016)

Cravenovi se povedl málo vídaný kousek - proměnil čirou tůňku v krvavou lázeň. A když její první kapka dopadá, zjistíte, že lidská mysl se nezdráhá ani těch největších zvěrstev. The Last House on the Left vzbuzuje pocit panické snahy přežít dokonale. Ten je totiž cítit stejně hluboko, jako zabodnutý nůž v dívčině těle. V naturalistickém podání se schází ponížení, znásilnění, smrt, pomsta a rodičovská láska. Banda kriminálníků si chce zpestřit den a když shodou okolností narazí na dvě dívky, náležitě této možnosti využijí. Jejich sexuální chtíč nemá hranic a jen co dostanou co chtějí, obě dívky usmrtí jako kus dobytka. Avšak náhoda tomu chtěla, že posléze navštíví dům jedné ze zavražděných. Její rodiče se nechtěným návštěvníkům náležitě "odmění". Ve své době kontroverzní snímek, který i dnes budí respekt a byl vzorem pro mnoho napodobitelů. (20.11.2009)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)