Zikmund řečený Šelma ryšavá

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu. (27.02.2022)

Milovníci Hrušínského extrémní deklamace/intonace si tady opět přijdou na své. Extrémní protahování konce slov/vět, kde se ještě ke všemu konečná slabika většinou sníží o pár tónů, jako by "dodělávala"/uvadala, je pravděpodobně světová rarita v oblasti hereckého přednesu. Někdy to sedne, někdy to je k zasmání a někdy to leze dost na nervy. Výborný herec a nepřekonatelný Švejk nikdy nebyl tak úplně můj šálek čaje. (10.06.2018)

Jiří Bělka natočil dvě historické inscenace posledních dnů synů Karla IV. podle Jiřího Šotoly. V obou případech do hlavní role obsadil výborného pana Hrušinského. Je zajímavé jak tento pan herec zahrál dvě různé postavy s jinou osobností - Václava IV. a Zikmunda. Je nádhera ho sledovat v obou divadelních kusech. Píšu divadelní, jelikož tohle herectví není filmové, ale hodno velkých jevišť a toho velkého herectví. Člověk je až přikován na rtech i očích - vidí zatrpklost, stáří, jízlivost i velikost. Pan Šotola napsal  i hru o smrti Karla IV. s Martinem Růžkem v hlavní roli. Ale Zikmunda si vychutnávám. (30.07.2022)

Osobitý, nepřeslechnutelný tón v rozmachu historického filmu osmdesátých let znamenal dnes snad zcela zapomenutý Jiří Šotola. Tam, kde jiní vkládali svou tvůrčí energii do vrcholných a mezních okamžiků dějin, tam básník Šotola vědomě kráčel polozarostlými chodníčky a stezkami polozapomenutých a zdaleka ne tak vděčných momentů. Postava posledního Lucemburkovce Zikmunda, prostředního syna Karla IV., je jedním z velkých dluhů a bílých míst kupodivu ne novodobých, ale naopak středověkých českých, ale i středoevropských a evropských dějin. Kontroverzní zhýčkanec, obdařený schopnostmi, jež z nejrůznějších důvodů byly upřeny jeho staršímu bratrovi, je v našem veřejném povědomí vnímán černobíle stále v duchu národního vzmachu prvního období české husitské revoluce evropského dosahu. Poslední chvíle starcova života, trávené na samé jihovýchodní výspě naší země, ve vino- a okurkorodém Znojmě, umožnily rozehrát pozoruhodnou symfonii hereckých výkonů, jimž jednoznačně vévodí Rudolf Hrušínský II. V jeho Zikmundovi-Vítězslavovi (to je doslovný překlad tohoto starogermánského jména) cítíme prezidenta Háchu, dalšího muže na pokraji sil, který je proti své vůli nucen - byť za jiných průvodních okolností - bilancovat svůj život. Inscenace, která je nadprůměrem těsně pod pomyslným vrcholem absolutního uměleckého zážitku, patří i po letech právem do zlatého fondu naší národní filmové tvorby. (30.12.2007)

Herecký koncert Rudolfa Hrušínského. Mistrně stvárnil mocného panovníka, který na konci života naplněného boji na poli válečném i politickém vidí, jak výsledky jeho úsilí berou za své a jsou ničeny jeho nízkým a sobeckým okolím. V jednom z komentářů se tu objevilo cosi o vlastenecké břečce a "zlém Zikmundovi" ( a také cosi o přehrávání, což autor patrně převzal z komentáře kolegy Civala :-)) ). Právě "Zikmund, řečený šelma ryšavá" ovšem s tradičním "vlasteneckým" pojetím této historické osobnosti ostře polemizuje - jak je ostatně dobrým zvykem jeho autora Jiřího Šotoly, spisovatele stojícího vždy mimo proud literatury oceňovaný oficiální kritikou různých režimů. Inu, když už píšu komentář, je dobré se na (CELÝ) daný pořad opravdu podívat a neposuzovat ho jen podle názvu, který může být pohříchu míněn jako ironická provokace různých rozumbradů... (14.07.2007)