Plynové lampy

Temný, drásavý, pútavý a neskutočne podmanivý thriler plný pochmúrnosti. Priznávam, detsky krásna Ingrid ma odrovnala svojou naivitou, Charles zahral svoju úlohu nekompromisného trýzniteľa lepšie než som očakávala. Všetko v tejto snímke je načasované presne ako švajčiarske hodinky, atmosféra, anglická viktoriánska odozva na diváka, scenár a herci a vôbec ten najhrôzostrašnejší dom pod slnkom akoby vystrihnutý z detských rozprávkových knižiek. Jeden z najlepších ,,starých thrilerov", aký som mohla uvidieť. (07.06.2010)

Velmi milé překvapení se zajímavou atmosférou. Začnu výtkami protože je jich podstatně méně než toho pozitivního. Rozhodně musím nejdřív zmínit vzhled hlavní herečky a jejich služky, které se rozhodně s krásou nepotkaly. Fuj, fuj. Dále musí přijít řeč na demenci a uvažování většiny postav včetně dvou hlavních hrdinů. K tomu je třeba si trošičku zaspoilerovat. Hlavní hrdina je regulérní psychouš, to však každý zjistí asi tak ve 3. minutě filmu. Na motiv jeho konání přijde záhy. Bohužel toho moc nenapřemýšlel a jeden z hlavní důkazů(dopis) nezničil, ale nechal si ho z nepochopitelného důvodu v psacím stole. Pokročilé stádio debility hlavní hrdinky asi nemá sebemenší smysl rozebírat. Film se vytvořen podle divadelní hry a asi měl u divadelního provedení skončit, protože v tom filmovém podání inteligence postav dostává další rozměr. Konec spoilerování. Tak a co se mi líbilo? Naprosto exkluzivní byla dobová angličtina, díky které mě film snad až bavil. Děj nebyl také nudný, ale tou výše zmíněnou spoilerovou debilitou si sám podkopával nohy. Očekával jsem však něco nesrovnatelně nudnějšího. Hodnocení bych situoval k takovým strašně, strašně, strašně slabým 3*. (31.10.2012)

Tyhle staré černobílé klasiky mají tak ohromné kouzlo. Příběh ženy, kterou její manžel deptá psychicky tak důsledně, že jí chce připravit o rozum, má důmyslný scenář (chtěl bych vidět remake od Finchera :o), kamera fantasticky pracuje se světlem a stíny, Chareles Boyer je záporák, kterého budete upřímně nenávidět, ale ten největší trumf, který tady tak všichni chválí, tj. Ingrid Bergman, byl pro mě jedinou slabinou. Její herecký projev byl někdy až příliš teatrální, někdy jsem jí to nevěřil, někdy naopak mi z jejích emocí lezl příjemný mráz po zádech. Prostě rozporuplný výkon, který bych asi Oscarem neodměnil, ale film jako takový je znamenitý. (08.01.2017)

Vypočítavé pohledy a lživá obvinění Charlese Boyera rozkládající příčetnost Ingrid Bergmanové na bezmocné kousíčky jsou největší devizou Plynových lamp. Konstantní psychický nátlak na ženskou hrdinku je do filmu převeden vykreslením zprvu bezvýznamných drobností každodenního života, které se postupně rozvinou v cílevědomou cestu do světa šílenství. Kdybych sestavoval žebříček největších (promiňte mi to označení) hajzlů filmového plátna, tenhle by byl hodně blízko první příčce. (16.01.2013)

Jeden z mnoha filmů, které odmítla Hedy Lamarr a Ingrid Bergmanová na nich vyrostla (ikonicky se doplňující s Casablancou). Inu, proč ne, tehdy módní žánr se zdál na papíře velice tuctovým a skutečně ho mohly povznést jen dobře zvolené herecké kreace. Nicméně Hedy už s Charlesem Boyerem pracovala na Alžíru, tak by jí to nepřineslo nic nového. A Angela Lansbury si na Hedy počkala až do Samsona a Delily, takže nakonec všechno dopadlo tak, jak mělo. A také Hedy nakonec podlehla trendu a natočila Experiment Perilous. Čili co nám zbylo z Plynových lamp dnes? Typický hollywoodský výrobek, kde Francouz a Švédka hrají podle divadelní hry v kulisách Londýna zdařilý thriller, který jen místy nabourává systém šťastných náhod, glycerinových slz a překotného rozuzlení. Proto pak zrcadlo tohoto příběhu nenalézáme nikde jinde, než v Pytlákově schovance aneb Šlechetném milionáři. Samozřejmě na velkém plátně je pošušňáním sledovat byť jen ty nejmenší pohyby v tváři toho dokonalého direktivního manipulátora Gregory Antona, který to vše ve skutečnosti dělá pro svou manželku v Praze. (16.03.2012)